Běž, Boženo, běž!

Recenzovat 150 let staré povídky Boženy Němcové je podobně nevděčný úkol, jako když Richard Genzer letos usedl do poroty Stardance. Ani on, ani já nejsme žádní odborníci, nýbrž nýmandi, rozumějte nadšenci, co to kdysi studovali, a své mezery teď skrývají za nadšením a vtipem. Navíc. O Boženě už toho bylo napsáno tolik, že je téměř nemožné přijít s novými argumenty, proč si ji přečíst.

Pokud ale nechám Boženu Boženou a zaměřím se pouze na knihu vydanou Slovartem s názvem Divá Bára a jiné dívky na útěku, mohu s čistým svědomím literárního nadšence prohlásit, že je tento povídkový výbor opravdu zdařilý. Sestavila ho totiž literární historička Jaroslava Janáčková, která svůj výběr opatřila i doslovem. Pokud na vás tato informace žádný dojem neudělala, ráda bych zdůraznila, že profesorce Janáčkové táhne na devadesát a je to machr v oboru. Celý svůj profesní život věnovala především české literatuře 19. století a není náhodou, že se v tvorbě Boženy Němcové zaměřila na ženské hrdinky. Pokud i vy patříte mezi její fanoušky a zároveň neznáte všech pět vybraných povídek, nedělejte tu samou chybu, co já, a nezačněte svou četbu doslovem. Já vím, začátečnická chyba, ale tak moc jsem se těšila, až jsem si nechtěně vyspoilovala konce všech příběhů.

O celé znění jsem se však nenechala ochudit a postupně jsem zhltla Divou Báru, Čtyry doby, Dobrého člověka, Chyži pod horami a Cestu z pouti. A jaképak milé překvapení? Dobře. Drama tu nečekejte. Pohádkovost a naivita z toho stříká všemi směry. Ale ten jazyk. To je nynčko samá děvka a šukání po světnici. Jářku, dobře si rozmyslím, jestli to svým dětem někdy budu číst před spaním. Teď vážně. Jazyk oku i uchu lahodí. Chvíli trvá, než si zvyknete, ale jakmile se do toho jednou dostanete, už nebudete chtít číst nic jiného.

Jedna povídka se od ostatních liší. Je to spíše báseň v próze, jmenuje se Čtyry doby a Božena Němcová ji kdysi napsala svému příteli J. V. Fričovi. Popsala v ní čtyři citové prožitky ženy, jež byla donucena zradit svou lásku k Bohu a na svatebním loži se oddat jinému muži než Ježíši Kristu. Frič tenkrát tento kus odsoudil jako „too much information” a děj přisoudil emočnímu (čti labilnímu) rozpoložení autorky. Nikomu tenkrát nedocházelo, že se Němcová díky svému lyrickému vyprávění právem zařadila mezi proud romantických rozervanců, a pokračovala tak v tvorbě Karla Hynka Máchy. Široká veřejnost zná Boženu Němcovou skrze Babičku, jsou to ale Čtyry doby, které z Němcové dělají jednu z nejtalentovanějších českých autorek.

Janáčková brilantně našla paralelu mezi životními útěky Boženy Němcové a jejími hrdinkami Bárou, Madlou, Katuškou či Verunkou, které se nezdráhaly vydat se na svou vlastní cestu. Božena, která se nebála stavět proti společenským konvencím, svými knihami udávala směr moderní ženy. Hlavně pryč.

Karolína Meixnerová

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *