“Beznaděj je nebezpečná, už jenom proto, že po ní vždy následuje její zlý příbuzný. Je to pasivní emoce, která však zcela přirozeně vyvolává akci – akci, která jen zřídkakdy vyústí v něco pozitivního.”
V knize jsou dva hlavní hrdinové, každý na jedné straně zdi. Emilia je Polka křesťanské víry. Přišla o celou svou rodinu. Otce i bratra zabili, protože oba pomáhali židům. Kvůli jejich činům hrozí nebezpečí i jí. Ujmou se jí Truda a Mateusz a utečou s ní do Varšavy za Mateuszovým bratrem Piotrem, který má dobré kontakty a dokáže pro ni sehnat falešné doklady. Piotr ji hned přijme za svou neteř a bez jakýchkoliv otázek změní celý svůj život.
“My na árijské straně jsme nevedli pohodlný ani svobodný život, ale začínala jsem mít podezření, že pohodlí a svoboda mohou být velice relativní pojmy.”
Roman je sice po svém zemřelém otci také katolík, ale jeho maminka je Židovka. Proto se s celou rodinou ocitne za zdmi ghetta a musí bojovat o život svůj i celé rodiny. Nemají téměř žádné jídlo. Maminka chřadne čím dál tím víc, ale ze všech sil se snaží udržet živou její novorozenou holčičku Eleonoru. Roman pracuje v továrně a jeho malý bratříček Dawidek musí dennodenně odklízet mrtvé lidi z ulic. Navíc je každý den čeká shánění jídla pro svou matku, aby měla víc sil nakojit jejich sestru.
“Pořád bych bojoval za spravedlnost,” prohlásil jsem. “Budu bojovat, dokud nebudeme svobodní a všichni si nebudeme rovni. Důležitější důvod k životu není.”
Jednoho dne Emilia objeví u své sousedky Sáry malé špinavé děti páchnoucí po kanalizaci. Emilia má spoustu otázek a když vyplyne na povrch, že Sára pomáhá dětem dostat se z ghetta a umístit je do náhradních rodin, okamžitě ví, že nedokáže zůstat nečinná. Chce pomoct, je ochotná riskovat svůj život za záchranu jiných dětí. Společně se Sárou začne navštěvovat ghetto a plánují dostat ven i malou Eleonoru. A právě díky tomu se setkává s Romanem, který pronikne do jejího života a zcela ho změní.
“Přesto jsem nedokázala setřást pocit, že se mi Bůh snaží něco říct, protože všechny ty vizuální kontrasty byly jako bych dostala políček na tvář. Viděla jsem šedé dlážděné ulice, černé térové střechy, hnědé cihly a béžovou maltu. Dokonce i jejich oblečení bylo v tlumených barvách. Jenže moje strana zdi byla jako duha barev a život.”
Je noc, ležím v pohodlné posteli, vedle mě spokojeně spinká má dvouletá dcera a já se začítám do knihy o Varšavském ghettu. Již po pár stranách přestávám číst, srdce mi chce vyskočit z hrudi. Dívám se na mou milovanou dceru a v hlavě mi vyskakuje obraz z knihy stejně staré holčičky, která je tak slabá, že prohrává svůj boj o život sama na špinavé ulici v ghettu. Myšlenky mi víří jedna přes druhou, tělo se mi svírá úzkostí, ale i přesto nedokážu přestat číst. Příběh, jako je tento, mi vždy připomene, jaké jsou ty pravé hodnoty v životě. Varšavský sirotek je přesně ten typ knihy, který se čte s neskutečnou bolestí v srdci. Ač se jedná o příběh plný krutosti, utrpení a ztrát, je to i příběh plný naděje, odhodlání a lásky. Nádherná kniha, kterou autorka napsala s velkou pokorou, úctou a obdivem k lidem, jež tyto hrůzy přežili.
Markéta Pospíšilová
Autor: Markéta Pospíšilová
Napsat komentář