Nejen, že má kniha nádherný přebal a kouzelný název, ale uvnitř se skrývá příběh, který vás zasáhne u srdce.
“Věřím v zázraky,” řekla. “Stávají se každý den. Prostě je jen musíme vidět.”
Irena Sendlerová byla obyčejná mladá žena, sociální pracovnice, které vždy záleželo na druhých. Již několik let před válkou polská vláda omezila sociální dávky židovským občanům a přidala spousty nesmyslných podmínek, které těžce zasáhly chudé rodiny. Od té doby Irena prováděla drobné úpravy v dokumentech tak, aby rodina žijící na hranici chudoby o dávky nepřišla. Někdy bylo dítě na papíře o něco mladší než ve skutečnosti, starý člověk naopak ještě starší či byla změněna obytná plocha.
Židům byl odepřen vstup do parků, kaváren a restaurací a také už nesměli sedět na veřejných lavičkách. Na svých sporadických procházkách do města nosila i Irena stále častěji pásku s Davidovou hvězdou. “Ze solidarity,” jak říkala.
Ovšem po té co začala válka a židovské obyvatelstvo bylo přestěhováno do ghetta a odepřeny jim jakékoliv sociální dávky, Irena hledala další možnosti jak jim pomoci. Zařídila si povolení ke vstupu do ghetta. Ve svém kabátě nejprve přenášela chléb či léky, později riskla propašovat i nedávno narozené nemluvně, kterému Němci zabili celou rodinu. Pomoc se stále stupňovala a kolem Ireny se začínala vytvářet dobře organizovaná síť lidí, kteří byli ochotni riskovat svůj život a pomáhat.
“Árijská strana” byl název světa mimo ghetto, i když i to bylo zavádějící, protože pro Němce Poláci v žádném případě nebyli ekvivalentní árijcům, ale pouze lepším druhem podlidí.
Při čtení příběhu o Ireně Sendlerové budete žasnout jakými způsoby ona a její přátelé dostávali ven z ghetta stovky osob od čerstvě narozených miminek až po dospělé lidi. Kolik lidí se muselo zapojit, co všechno bylo potřeba zorganizovat a jak velká odvaha stála za vším tím úsilím. Němci zabíjeli lidi i pro jeden propašovaný bochník chleba a Irena se hrdinsky vydávala tramvají s taškou ve které ukrývala dítě.
Bohužel ani Irena se nevyhnula německému vězení a šílenému mučení. A i přesto, že Němci neměli tušení, jak velkou rybu chytili, byla odsouzena k trestu smrti. Zda byla zabita nebo se jí podařilo utéct a ve svých činnostech pokračovat, prozrazovat nebudu. To vše se dozvíte sami, až se začtete do jejího příběhu.
V této knize jdou ruku v ruce pravda a fikce. Autentické jsou osobnosti z nejbližšího okolí Ireny, stejně jako většina německých okupantů. Kvůli ochraně soukromí žijících obětí a jejich rodin jsou smyšlená jména zachráněných dětí. Oproti tomu mnoho popsaných událostí a záchranných akcí probíhalo skutečně nebo podobně jak jsou popisovány.
I přesto, že mám přečteno obrovské množství knih z 2. světové války, jméno Irena Sendlerová mi bylo cizí. Ptám se sama sebe dokola jak je to možné. Proč se o tak odvážné ženě nepíše více? Do určitých let nebyla dobře známá ani v Polsku. Proto jsem nesmírně ráda, že tahle kniha vznikla a dala mi podnět si o Ireně vyhledat další informace. Na hrdiny jako byla ona, by se nemělo nikdy zapomenout.
Autorka recenze Markéta Pospíšilová, ig @cteni_me_bavi
Autor: Markéta Pospíšilová
Napsat komentář