Přejít na obsah
Blog
Recenze 795 přečtení

Poslední výprava za tajemstvím původu

Světem se prohnala smrtící epidemie Atlantského moru… a přestože se tuto záhadnou nemoc nakonec podařilo dostat pod kontrolu, zdaleka ještě není vyhráno. Lidstvo se sice dokázalo díky doktorce Kate Warnerové vyrovnat s neodvratným vyhynutím, na lepší zítřky se však ještě zdaleka neblýská. Jednou z posledních šancí na záchranu by mohl být tajemný signál z vesmíru…

Recenze 917 přečtení

Tohle dítě není moje

Nějak takhle vypadá pravá noční můra: Jste čerstvě po porodu, na chvíli si odskočíte, a když se vrátíte, leží v postýlce cizí dítě. Zprvu tomu nevěříte, vždyť jste byli pryč jen chvíli a miminko hlídala osoba vám nejbližší – manžel. Ale skutečnost je jiná. V postýlce máte kukačku.

Recenze 1 214 přečtení

Stůj, nebo se netrefím

Komiksová série 100 nábojů se v tuzemském vydávání hezky zakulatila. Na pulty knihkupců zamířil již desátý díl. Bez okolků jde nekompromisně kupředu.

Recenze 968 přečtení

Soudný den počtvrté

Po více jak třiceti letech se opět vstupuje do téže řeky. A v případě Terminatora Genisys úplně doslova. Nejnovější, v pořadí pátý, díl série o tom, kterak Saraho Connor a její syn John zachraňují svět, totiž vstupuje do okolností a scén, které už dobře známe z díla z roku 1984. Zápletka však nabere jiný vývoj (a ano, také tempo)…

Recenze 1 236 přečtení

Ostrov, kde slunce nesvítí

Číst romány skotského literáta Petera Maye je jako vnořit se do mlhy, něčím magicky přitažlivé, něčím předznamenávající, že můžete narazit na problém, se kterým bude třeba se vypořádat. Abyste buďto doslova přežili fyzicky, nebo obstáli před sebou samými.

Recenze 1 939 přečtení

Přátelství nad zlato. A nebo ne?

Napínavý, lehce mysteriózní příběh a policejní pátrání po (pravděpodobně) sériovém vrahovi. Nad jeho rozuzlením si budete lámat hlavu celou dobu a nakonec budete stejně překvapeni.

Recenze 976 přečtení

Trojčata, která si nic nenechají líbit

Vybudovat si nemalá očekávání před samotným čtením jedné z novinek nakladatelství HOST nebude takový problém. Při bližším zkoumání čtenářských reakcí na trilogii Koruna tří totiž narazíte vesměs na spokojenost, dokonce spíše na chvalozpěvy.

Rozhovor 243 přečtení

František Mandát – beseda

Nápad navštívit Severní Koreu vznikl asi před pěti lety. Byl jsem v Jižní Koreji a nedalo mi, abych se nešel podívat na nejstřeženější hranici světa. Na samotnou hranici se jelo pod velmi přísným režimem, předem bylo dáno, v čem můžeme být oblečení, nic extravagantního. Říkali nám, co můžeme a nemůžeme fotit a podobně. Budu mluvit jen o tom, co jsem viděl a o pocitech, které z toho mám. Pět let nám trvalo vyřizování přes ambasády, aby v Severní Koreji přijali program návštěvy, který jsme jim navrhli. Nakonec jsme se domluvili, i když nepřijali úplně všechno. Zejména nás zajímalo východní pobřeží a tudy jsme se dopravili až do druhého největšího města Severní Koreji. Tam jsem si vzpomněl na Ostravu, protože jsem tam hned viděl čoudící komín. Často se mě lidé ptají, jaký je první dojem po přistání v Severní Koreji. Já říkám, že normální. Po přistání následovala prohlídka, kdy se zajímali, jestli máme telefony, jakou u sebe máme literaturu a případně, zda nevezeme nějaké nosiče. Pak šli. Nedávno jsem absolvoval prohlídku v Miami a ta byla horší. Pak se ještě zajímali o fotoaparáty. Představili nám průvodce, kteří nám byli přiděleni. Nejprve jsme je podezřívali, jestli neumí česky, ale pravděpodobně to tak nebylo. Nakonec jsme si přivezli zhruba sedm tisíc fotografií, i když se říká, že se jedná o zemi, kde se nesmí fotit. Druhá věc po příjezdu, která nás trochu zarazila, byla, že zde normálně jezdilo velké množství aut, i když nám je prezentováno, že to tak není. Zapůsobila na nás poměrně svěží architektura. Na ulici byly stávky, kde si můžete koupit zmrzlinu nebo vodu. Nebyly tam žádné fronty, místní lidé na to asi nemají peníze. Když už jsme u peněž, byla to vůbec první země, kde mi nevyměnili peníze, protože místní měnu vám nevymění. Dnes se tam dá platit i dolary a eury. Dolary byly ještě nedávno zakázány, protože se jedná o symbol imperialismu. Řeknu vám, jak probíhá televizní vysílání. Je tam jediný kanál, kde jsem večer v osm zprávy. Jednou jsem to počítal, ve zprávách bylo 22 reportáží, z toho 21 bylo o Kim Čong Unovi a 22. byla počasí. Poté následuje seriál a následně běží nekonečná smyčka o Kim Čong Unovi. A v tomto jste od narození, jim to nepřipadá divné. Tím, že nic jiného nepoznali a nemají žádné srovnání, tak jsme uvažovali, že jsou ti lidé možná i šťastní. Místní lidé se chovali úplně stejně, jako kdekoliv jinde na světě. U nás je Severní Korea spojena s hladem. Když jsme se tam na to přímo ptali, říkali nám, že si prošli těžkým obdobím, ale že už to mají za sebou. Já jsem za celou dobu neviděl žádné podvyživené dítě. Děti jako všude jinde na světě. Jak se daří lidem proniknout ze Severní Koreji do Jižní Koreji? Ty útěky se množí, většinou to míří přes Čínskou hranici. Dá se projit, protože ta hranice je neuhlídatelná. Musíte mít nějaké kontakty v Číně a musí to byt předem promyšleno. Pokud vás chytí, je velký problém, protože vás z Číny vrátí.

Recenze 1 085 přečtení

Něco na té Aně je!

Aňa Geislerová patří bezesporu k ženám, které prostě nejde přehlédnout. I když je chcete ignorovat, vlezou vám do hlavy jinudy a jinak. Přestože je krásná, „drobná“, pihovatá, zrzavá, má vkus a umí hrát (filmy Želary a Štěstí jsou toho důkazem), občas mi je něčím protivná. Asi tím, jak se předvádí, že umí pařit ze všech nejvíc a ze všech nejvíc si všechno užít. Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc, nedalo mi to, a přečetla jsem si její deníkové zápisky, které vyšly pod názvem P.S.

Rozhovor 155 přečtení

Jak přežít první (k)rok – průvodce nejrizikovějším obdobím samoživitelství

Lze nějak vykreslit profil muže násilníka? Proč s ním žena zůstává a jak lze vysvětlit tuto vazbu? Jiří Novák: Dnešní obraz je jiný než známe z filmů. To není zdaleka ten primitiv, který se opije a zmlátí celou rodinu. Změnou doby se to násilí objevilo i v rodinách, které nejsou sociálně slabé., mnohdy vysokoškolsky vzdělané. Tento násilník je jiný, agresor se navenek chová slušně, až přehnaně. Vysvětluje se to tím, že se změnila doba i hodnoty a my se tomu jako lidé nedokážeme tak rychle přizpůsobovat. Stane-li se něco, s čím nepočítám, jsme frustrovaní a musíme tu bariéru překonat. Zareagujeme první reakcí, která je člověku nejbližší, a to je agrese. Odnese to většinou dítě, protože to se bránit nedokáže. Proč ty ženy ve vztahu zůstávají? Mnohdy je to strach být sama. Veronika Richtrová: Ženy nám často říkávají, že mají strach o děti, že o ně přijdou. Dále velká ekonomická závislost a to, že je okolí uklidňuje a partnerovo chování normalizují. Selhávají třeba také orgány sociálně-právní ochrany? Že například nějaký právník situaci zlehčuje. Znáte nějaké případy? Veronika Richtrová: Já bych obecně nechtěla nasazovat na orgány sociálně-právní ochrany dětí, protože na pozicích často pracují lidé, kteří se opravdu snaží pomoci, ale v oblasti domácího násilí je problém dokazování. Daniela Brůhová: Další velký problém žen samoživitelek jsou peníze. Nemožnost vydobýt z toho partnera dávky, které by měl platit. Markéta Rozehnalová: Ano, je to tak. Byl zde zmíněn důvod, proč ty ženy od partnerů neodcházejí, a to je právě ta finanční závislost. Málokterá z žen se zajímá, z čeho jsou hrazeny výdaje domácnosti. Nechtěla bych to bagatelizovat, ale velmi často to ty ženy nechávají v kompetenci manžela či přítele. Můžeme nějakým způsobem shrnout, na co si dát pozor, aby se žena nedostala do takové situace? Daniela Brůhová: Kniha, kterou jsem napsala, obsahuje sedm příběhů sedmi žen. Každá byla zamilovaná, byl to krásný vztah, krásná láska. Vše se rychle zlomilo. Všechny ženy teď nesou tíhu exekucí nebo různých dluhů svých partnerů. A jaká proti tomu je prevence, pane doktore? Jiří Novák: Pravda je, že je asi těžká. Je-li člověk zamilovaný, tak máme růžové brýle, nevidíme vady, které partner má. I když nám to říká okolí. Pokud se jedná o člověka, který je sociopat a je agresivní, tak se samozřejmě nezmění. Pak si žena musí uvědomit, jestli odejde z tohoto tíživého vztahu nebo bude snášet i dále tyto problémy. Tady bych řekl, že by si všichni měli všímat. Je třeba komunikovat a všímat si negativním rysům. Veronika Richtrová: Já bych tu prevenci rozdělila na dva druhy. Je to také prevence, která se týká dluhů, když už je ta partnerka rozhodnutá, že od partnera odejde, měla by si zjistit příjmy rodiny, což se u toho soudu zjišťuje obtížně. Markéta Rozehnalová: My jsme se tady částečně dotkli té vymahatelnosti výživného. Je to poměrně složitá otázka, narážím na to, z jakého důvodu není to výživné placeno. Buď ten otec není schopen platit a nebo nechce hradit výživné. Snažíme se vždycky zjistit, z jakého důvodu není to výživné hrazeno. V knize se často objevuje situace, že ten muž investoval prostředky do své mladší milenky. Čeká třeba tu milenku následně stejný osud? Jiří Novák: Ze své praxe mohu říct, že pravděpodobně ano. Milenka se omrzí a muž hledá stále něco nového. Je to cyklus, který se opakuje. Většinou trvá dva roky či ještě kratší dobu. Ten osud se opakuje. Mám konkrétní otázku. Přijde žena do vaší organizace s tím, že utekla od manžela. Můžete popsat ten proces, co následně probíhá? Veronika Richtrová: No, v této fázi nemůžeme té ženě pomoci. My jí můžeme poskytnout poradenství, ale nemůžeme jí přijmout do toho projektu podporovaného bydlení. Ženy nás často kontaktují a jim radíme, odkážeme je na lidi, na které se mohou obrátit a my je následně můžeme zařadit do toho našeho projektu. Daniela Brůhová: Já musím dodat, že když jsem sbírala ty příběhy žen, tak všechny říkali to, že když dostali podporu, tak se nesmírně posílily v tom, co udělaly. Samozřejmě ta žena myslí i za ty děti. Když je ta organizace podpoří, tak jsou schopny hledat to východisko i cestu pro sebe. Máte zkušenosti s muži samoživiteli? Veronika Richtrová: Za celou tu dobu, co naše organizace od roku 2012 funguje, jsme neměli v programu žádného muže. Tím nechci říct, že neexistují, ale nějak se k nám nedostali. Ale měli jsme dva případy, kdy se u nás informovali telefonicky. Daniela Brůhová: Já si myslím, že muži řeší situace jinak než ženy. Tu situaci často táhnou sami se zaťatými zuby. Jiří Novák: Je pravda, že muži myslí racionálněji než ženy. Tím se nechci dotknout žen. Ale ženy bývají emotivnější, muži uplatňují více ten racionální přístup. Když si představíme ten model, kdy existuje psychické nebo i fyzické násilí muže vůči ženě, jak to ovlivní ty děti v dospělosti? Jiří Novák: Je mi to líto, ale ovlivní je to velmi. Hlavně je to psychické týrání. To dítě si to v dospělosti nese jako trauma. Velmi často děti, které byly týrané nebo zneužívané svými rodiči, tak uplatňují podobný styl na svých dětech. Je to velice různorodé, jak se to projevuje. Ten člověk bývá chladný, na druhé straně to může být veliká příchylnost. Kamila Šaffková: Já myslím, že pan doktor to řekl velice komplexně a hezky. Bývá to takový cyklus, který se opakuje. To násilí a ty konflikty zde bývají a byl by to asi ideální svět, kdyby se to nedělo před očima dětí. Ty děti tu atmosféru nasávají a pak se to někde projeví. Tyto děti se například sebepoškozují, a tak dále. Znáte nějaké konkrétní případy? Jiří Novák: To je další z těch forem. V podstatě se jedná o pocit viny. Dítě se domnívá, že k tomu rozchodu dochází také proto, že se nechová tak, jak by si rodiče přáli. A pak se začíná trestat. Je to Freudova teorie chybného výkonu, kdy je v nás stále zakotvená myšlenka viny a trestu. To dítě se trestá samo. V každém případě to není omezeno věkem a to dítě si to přenáší do dospělosti. Zajímalo by mě, jaké jsou možnosti ze strany institucí, jak těm dětem třeba pomoci. Například školy. Markéta Rozehnalová: V právu není zakotvena jiná instituce než orgán sociálně-právní ochrany dětí, takže ta škola může s tímto orgánem zahájit spolupráci nebo dát podnět pro provedení šetření. Je to vlastně jediný zákonem stanovený orgán, jiný legislativní způsob tady není. Jak je to se samoživitelstvím a diskriminací? Markéta Rozehnalová: Tak ta diskriminace tady asi je. I když zákoník práce toto zakazuje, tak se domnívám, že ta diskriminace tady vůči těm ženám je. Při pracovních pohovorech často padne dotaz na děti, kolik jich je, jak jsou staré, jak má maminka zajištěno hlídání. Když se na stejnou pozici hlásí matka samoživitelka a žena bez dětí, tak si myslím, že matka samoživitelka často toto místo nedostane. Je zde strach z častých absencí a u nás je velice nerozvinutý systém flexibility či dělených pozic. Nebo práce z domova, to zaměstnavatelé většinou nabízejí maximálně s nějakým omezením. Pak je tady také diskriminace šedé ekonomiky. Žena tu práci potřebuje, tak příjme tu práci za jakýchkoliv podmínek.