Na tuto party jen tak nezapomenete – pokud ovšem vyváznete živí… Strhující debut Kelsey Cox Večírek lhářů je thriller, jak má být: Neodložitelný a do poslední chvíle plný zvratů. Nechá vás hádat nejen identitu vraha, který řádil na oslavě sladkých šestnáctin, ale i to, kdo byl jeho obětí. Nechte se navnadit krátkou ukázkou.
Tři ráno. Výkřik.
Prudce se napřímím. Jsem v potemnělém dětském pokoji a Charlotte, která líně saje z mého prsu, je okamžitě úplně vzhůru.
Napínám zrak, abych zaostřila na důvěrně známé obrysy nábytku nořící se ze stínů. Přebalovací pult, prádelník, knihovnička, bedna s hračkami. Natahuju uši, abych zachytila každý podezřelý zvuk. Za okny kvílí vítr. Přístroj na bílý šum vrní. Houpací křeslo pravidelně cvaká.
Slyšela jsem vykřiknout nějakou ženu.
Nebo snad ne?
Vidíš, slyšíš nebo cítíš někdy něco, co ostatní neregistrují?
Od Charlottina narození moji představivost bombardují vtíravé myšlenky plné syndromu náhlého úmrtí, převrácených skříněk, smrtících horeček a udušení kousky hraček. Jsou to obavy novopečených matek. Já to vím. Novorozenci jsou nemožně malí a křehcí, hlavičky se jim bimbají na nepoužitelných krčcích, tělíčka jsou tak měkká, že je na nich vidět tlukot srdce.
Když jsem byla s Charlotte první den doma, vzala jsem ji na balkon, abych jí ukázala výhled, a najednou jsem viděla, jak letí přes zábradlí a křehká hlavička puká na dlažbě z modrého kamene pode mnou jako nakřáplé vejce. Okamžitě se mi udělalo zle a pevně jsem maličkou přitiskla k sobě. Ale nevěřila jsem si. Mohla bych ji upustit. Ne, mohla bych ji odhodit. Mohla bych svoje miminko hodit přes zábradlí.
Tohle nejsou normální myšlenky.
Už nikdy jsem na balkon nešla.
Nadechnu se. Ostře vnímám svoje okolí – váhu dítěte v náruči, spouštějící se mléko, cvakání houpacího křesla, bílý šum i skučení větru. Zrovna když samu sebe přesvědčím, že se mi jenom něco zdálo, výkřik se ozve znovu. Takhle zní čirá muka.
Už si nedovolím dál váhat. Zvednu se z křesla. Charlotte se zavrtí a bolestivě se odtrhne od mojí bradavky, když s ní pospíchám chodbou. Prudce otevřu dveře ložnice a stisknu vypínač.
Po dlouhém pobytu ve tmě mě světlo dočista oslní. Ethan má oči pevně zavřené a přetáhne si přikrývku přes hlavu, aby se chránil před neurvalým vyrušením. „Co se sakra děje?“ Rozlepí jedno z víček, aby se podíval na digitální číslice na budíku.
Usednu na kraj postele. „Ethane.“ Slyším, jak mi z hlasu zaznívá strach, a on ho musí slyšet taky, protože se posadí.
„Slyšela jsem křičet nějakou ženu.“
„Cože?“
„Dvakrát.“
Vyčkáváme. Ale tenhle dům lže.
Je tišší než kdy jindy a s rozsvícenými světly působí úplně neškodně – na křesle se kupí ozdobné polštáře, na nočním stolku mám sklenici s vodou, Ethanovy hodinky způsobně leží na prádelníku.
Položí ruku na moji. Na tváři se mu zračí znepokojení. Bojí se o mě.
A o Charlotte. Tohle všechno je až příliš důvěrně známé. Nezmíníme se o tom, ale oba přemýšlíme o té příšerné noci před čtyřmi měsíci. O tom, jakým způsobem dokáže mysl sama sebe ošálit.
Ale já si to nepředstavovala.
Nebo ano?
O knize:
Majestátní dům na hraně strmého útesu vzbuzuje emoce, zvědavost i tíseň a povídá se, že v něm straší. A právě tady Sophie Matthewsová slaví svých sladkých šestnáct ve velkém stylu. S nadějí pohlíží do budoucnosti a netuší, s jakými obavami na večírek přišly její matka Kim, druhá manželka jejího otce Dani, pověrčivá irská chůva Órlaith nebo Sophiina nejlepší kamarádka, nenápadná Mikayla. Všechny ženy jako by něco pronásledovalo – nenaplněná touha, sžíravý pocit viny, výbušná tajemství a přízraky minulosti, které mohou v prokletém sídle vyústit v jedinou věc – tenhle večírek někdo nepřežije. Otázkou zůstává, kdo to bude – a proč.
Napsat komentář