Určitě nečekejte čtení ve stylu jaký saponát použít na zamaštěnou troubu nebo jak správně vydrhnout podlahu, jak dokonale vyčistit skvrny na oblečení nebo jak vycídit koupelnu do vysokého lesku. O tom kniha není. Přináší spíš jakýsi návod, jak se dopracovat k rozhodnutí, které věci vyhodit, a které si ponechat. Jsme totiž obklopeni věcmi potřebnými a nepotřebnými. Těch druhých, ke kterým nemáme žádný vztah, ale z nějakého důvodu je hromadíme, je opravdu spousta.
Kdo je Marie Kondo?
Marie Kondo je japonská odbornice na uklízení. Časopisy a články pro hospodyňky si prý ráda četla už jako malá, ale oborem se doopravdy začala zabývat „až“ v patnácti letech. V současné době se živí jako úklidová konzultantka, která v Tokiu vede velice úspěšný podnik. Jejím cílem je pomoci svým klientům proměnit jejich domácnosti v klidné prostředí, v němž by se cítili šťastně. Dle Marie Kondo toho lze dosáhnout vyklízením a organizováním věcí v souladu s KonMari metodou.
A vypadá to, že její metoda funguje minimálně v okruhu jejích klientů. Jak sama Marie Kondo tvrdí, u žádného ze svých klientů její metoda ještě neselhala.
Úklid podle Marie Kondo se v podstatě zakládá na umění vyhazovat věci, které uschováváme zcela zbytečně, pouze z nostalgie či obav z toho, co by mohlo přijít.
Jak správně uklízet?
Podle Marie Kondo prostřednictvím postupného vyčištění prostoru, v němž žijeme, získáme klid a sebejistotu, zbavíme se strachu a starých pout. Autorka nám napovídá, kde začít a co si nechat naposled. Zvláštní kapitolou pro mě byly suvenýry z cest a dárky, o nichž si člověk obvykle myslí, že pokud se jich zbaví, přijde také o krásné vzpomínky.
Už po přečtení anotace mě napadlo, co bych téhle knize mohla vytknout: je to bezohledné a nešetrné vyhazování věcí, které pro nás měly určitou hodnotu. Sama nejsem zastáncem nesmyslného hromadění – ale ani zbytečného zbavování se věcí. Ideální cestou pro mě je vytvořit si ve věcech systém, dobrý způsob uskladnění a jednou za čas je jimi probrat a část vyhodit, prodat, darovat… I po přečtení téhle knihy u svého způsobu nejspíš zůstanu i nadále, nicméně na knihu už nenahlížím tak kriticky, jako v momentě, kdy jsem četla, o čem pojednává. Marie Kondo totiž nehlásá, že bychom se věcí měli bezohledně zbavovat. Můžeme je věnovat, prodat, předat někomu, kdo z nich bude mít větší užitek než my sami… Faktem je, že zbavování se zbytečného harampádí může mít i ozdravný a osvobozující účinek. Nejtěžší je na tom odhodlat se a začít. Ale poté, co s úklidem skončíte, uvědomíte si, že jste doposud kolem sebe měli plno věcí, které vám vlastně nepřinášely žádnou radost ani užitek.
Všechno hezky od začátku
Na knize mě hodně bavilo vyprávění o tom, jak to vlastně všechno začalo. Už od mala měla totiž ráda všechny časopisy pro hospodyňky, v nichž se psalo o tom, co a jak třídit a skladovat. Všechno hned taky zkoušela v praxi. Postupně vyhazovala věci ze společných prostor domácnosti, kterou tehdy ještě sdílela se svými rodiči a sourozenci, a tiše pozorovala, jak dlouho bude trvat, než si někdo na vyhozenou věc vzpomene. Někdy se to nestalo vůbec, ale někdy se na to po čase přišlo. Načež Marie od rodičů dostala zákaz provádět úklid mimo svůj pokoj. Ta se ale stejně nedala odradit.
Úklid KonMari
Uklízení KonMari není záležitost jednoho odpoledne. Je to běh na delší trať, který vyžaduje odhodlání a trpělivost. Chcete-li pracovat opravdu poctivě, měli byste totiž každou věc vzít do ruky a popřemýšlet nad tím, proč a zda vůbec ji ještě chcete mít ve svém životě, ve své domácnosti. Dle mého osobního úsudku je k pochopení tohoto stylu uklízení nutný i určitý stav mysli.
Její metoda v podstatě spočívá ve dvou krocích:
- Vyhodit (vytřídit, darovat, prodat) vše nepotřebné.
- Poskládat to, co zbylo, na místa k tomu určená a nejlépe vertikálním způsobem.
Tak třeba skládání ponožek. Autorka zásadně odmítá skládat ponožky do kuliček metodou přetažením přes sebe, tak, jak mě to odmala učila už moje babička. Podle ní by měly být ponožky v šuplíku naskládány vertikálně. Musím potvrdit, že tahle metoda je přehlednější a působí mnohem „čistším“ dojmem. Zklamala mě ale v okamžiku, kdy jsem si ponožky balila na cestu a ty se mi pak v batohu rozdělily.
Vertikálně by podle Marie Kondo měla být poskládána také například trička. Metoda mě sice zaujala, ale v mé domácnosti je bohužel neaplikovatelná. Všude mám skříně s pevnými policemi a tato metoda se hodí spíše pro šuplíkové komody.
Přestože v celé knize slovo „minimalismus“ nezazní snad ani jednou (pokud vím), je to podle mého názoru rozhodně kniha o minimalismu.
I když pro nás může být tahle kniha v mnohém inspirativní, rozhodně není tak lehce aplikovatelná v plném rozsahu. Kromě zmíněného ukládání oblečení by pro nás mohl nastat problém i v dalších věcech. Musíme si uvědomit, že autorka na problematiku úklidu nazírá optikou ženy z velkoměsta, Tokia. Zaobírá se tedy otázkami bydlení v malých bytech a domech, ale opomíjí zahrady, kde u nás lidé běžně mají sekačky, stavební materiál, dřevo, skleníky, komposty…
V každém případě nemusíte nutně bydlet v Japonsku a sdílet teorii minimalismu, aby pro vás tahle kniha byla inspirativní. Rozhodně vás může inspirovat k tomu, jak organizovat váš prostor, jak na své věci nahlížet jinak, než jste doposud byli zvyklí.
Autor: Andrea Simoglu
Autor: Knižní klub
Napsat komentář