Pokud sledujeme film (thriller, horor, detektivku…), a je jedno zda v televizi nebo se všemi možnými efekty v kině, nebo čteme napínavou knihu, pak se v určité fázi dostaneme do pozice, kdy hlavnímu hrdinovi či hrdince držíme palce. Fandíme jim a radíme. Snažíme se po celou dobu předvídat, co se stane a kdo bude pravděpodobně vrahem. Většinou si tím můžeme být jisti velice brzy. Nezřídka nám náš instinkt napoví, že něco neklape a měli bychom si dávat větší pozor. Lidé často říkají: To já bych nikdy neudělal! Proč tam chodí? Nechoď tam! Jdi pryč! Uteč! Otoč se! Takovou hloupost bych já nikdy neudělal! Vždyť nemá rozum, co tam leze? Ve většině případů je tomu pak ve skutečnosti přesně naopak. I když se bojíme, stejně se jdeme podívat, co to právě spadlo za dveřmi. Kdo to asi zvonil, když tam nikdo není? A dveře? Ty necháme samozřejmě neobezřetně po celou dobu otevřené.
Neláká vás zavolat na neznámé číslo, které se tak úpěnlivě snaží už poněkolikáté dovolat zrovna vám? Co když je to důležité? Kdo to asi může volat? Určitě to bude zase jen telemarketing. Ale co když ne? Nepotřebuje někdo pomoc? Nestalo se něco důležitého? Není to někdo, s kým jste už roky nemluvili a zrovna teď se rozhodl vám zavolat, ale vy už nemáte ani uložené jeho číslo, abyste věděli, že volá zrovna on? Většinou máte pravdu. Není to nic důležitého ani světoborného. Často dokonce podvodné jednání. Protože ten, kdo se s vámi spojit opravdu chce, vymyslí způsob, jak to udělat. A nemusí se vám to vůbec líbit. Nemusí to pro vás ani dopadnout dobře.
Na světě by bylo smutno, kdybychom byli všichni jen podezíraví. Nevěřili si navzájem. Kdyby v nás nebyla určitá dávka naivity, která nám poskytuje tolik potřebné zkušenosti, z kterých pak máme šanci se do budoucna poučit. Svým způsobem nás i chrání. Někdy své činy můžeme zhodnotit až zpětně. Až zpětně s odstupem mnoha let si uvědomíme, jaké jsme to měli velké štěstí, že to pro nás vlastně dobře dopadlo. Nemusíme se již cítit tak hloupě, protože si to pravděpodobně nikdo již nepamatuje. Jen člověk sám ví, jak moc se ztrapnil nebo jak velkému riziku se vystavil.
Některá rozhodnutí nás však mohou i zabít. A není jich tak málo. Často nemusí souviset ani s naším vlastním rozhodnutím. Stačí, když se rozhodne ten, kdo nám chce ublížit. A my zrovna nejsme ve střehu…
Chloe má rodinu. Má milující rodiče, bratra a kolem sebe spoustu místa, které stojí za prozkoumání. To je však ještě malá holka. Její dospělý život je zcela jiný. Plný traumat, děsu, paranoii, osamění. Nejhorší je právě osamělost. Cítit se sama a opuštěná, uprostřed lidí. Vidět a vnímat to, čeho si jiní ani nevšimnou. Stále touží se s tím vším vyrovnat. To však netuší, že ta nejhorší nejistota v jejím životě, ta největší noční můra, ji teprve čeká.
Strhující thriller, který vás bude nutit opakovaně přehodnocovat, kdo je vlastně ten zlý. Kdo tentokrát vraždil? Udělá to znovu? Po napínavém začátku, který vás ukolébá do jistoty, že všemu rozumíte, najednou zjistíte, že nevíte vůbec nic. Od knihy nemůžete odtrhnout oči. Čtete další a další řádky ve snaze rozklíčovat napínavý děj. Přijít tomu na kloub.
Stacy Willingham ve své prvotině Záblesk ve tmě dokázala to, co se jiným autorům nepodaří za celý život. Zaujmout čtenáře natolik, že knihu neodloží.
Autorka recenze: Eva Marešová
Autor: Eva Marešová
Napsat komentář