Mia se své holčičky vzdala jako hodně mladá. A vlastně to nikdy nebylo ani jejím přáním. Ještě ale studovala a její rodiče nedali jinak. A tak s těžkým srdcem odevzdala svou Daisy do rukou Suzanne. V návalu emocí ovšem navrhne otevřenou adopci.
Suzanne se svým manželem Markem touží po dítěti už dlouho. Jenže on má problém, kvůli kterému se to nedaří. Takže je pro ně mladá a na první pohled slušná dívka Mia darem z nebes. Když na poslední chvíli přijde s otevřenou adopcí, nemohou ji odmítnout. Už přece mají svoje malé štěstí na dosah ruky.
Otevřená adopce je koncept, při kterém zůstává biologický rodič/rodiče součástí života dítěte. A obě ženy si moc přejí, aby to fungovalo. V teoretické rovině to přeci znamená, že bude mít holčička o jednu osobu v životě navíc, která ji bude milovat, ne?
A roky plynou…
Daisy už je skoro dospělá. Se svou adoptivní matkou si zrovna moc nerozumí, po té biologické zato čím dál tím víc touží. Je to ale jediný důvod, proč k ní tak náhle utekla? Co všechno vedlo k tomu, že potřebovala „vypadnout“ z New Yorku? Podaří se jí při pobytu u své biologické matky objevit i jméno biologického otce? Jak vůbec došlo k jejímu početí?
Mia posledních pár let svou prvorozenou dceru nezahrnovala zrovna pozorností. Z jejího života se pozvolna ztrácela, vdala se a porodila další tři dcery. Jak se popasuje s tím, že se jí Daisy zničehonic objevila na prahu? Proč považuje vzájemné setkávání za komplikované, když to byla ona, kdo o otevřenou adopci kdysi stál? Co před svou dcerou tají? A jak Daisyna přítomnost ovlivní Miinu současnou rodinu?
Když zůstane Suzanne odvržená svou adoptivní dcerou svět se pro ni zastaví. Už před nějakou dobou si prošla rozvodem a teď zůstala v prázdném bytě sama úplně. Jak má svou dceru přesvědčit, že ji miluje? Co dělá špatně? Nebo by ji měla nechat jít svou cestou? Smířit se s tím, že jako manželka i matka selhala? Dokáže si Suzanne odpovědět na tyto otázky a přitom najít alespoň kousíček štěstí? Dokáže znovu žít?
Kniha je sondou do prožívání matek adoptivních i biologických. Do jejich strachů, úzkostí a nejistot. Do jejich (alespoň v tomhle případě) láskou přetékajících srdcí k jedné a té samé dívce. A jak a proč vnímá obě ženy samotná Daisy? Proč nestačí pouze být biologickou matkou, abychom matkou skutečně byly? A pomůže přečíst všechny knihy o adopci, abychom se stali dobrým rodičem, nebo je to jednoduše nemožný úkol?
Tento počin se nesnaží říct, že otevřená adopce je něco špatného, co nemůže fungovat. Naopak. Je to něco skvělého, co ale často komplikuje člověk sám. Lidské emoce a slabosti. Příběh nám také ukazuje, jak zkreslené může být naše vnímání druhého člověka. Jsou to emocemi nabité stránky, které ale netlačí na pilu a spíše jen velmi brilantně popisují veškeré zákruty lidského myšlení a vnímání. A toho, jak je adopce, ale vlastně život sám strašně složitá věc…
Doporučuji spíše náročnějším čtenářům. Děj se nám tu totiž štěpí na minulost a přítomnost, přičemž minulost je psaná pozpátku. A vypravěče tu máme hned tři – Miu, Suzanne a Daisy. To všechno ovšem má svůj důvod a pomáhá vše předestřít tak, jak by to mělo zaznít. A knize to rozhodně přidává body za originalitu.
Takže zbývá položit si otázku – dokážou všechny tři ženy pochopit jedna druhou a odpustit si, dřív než dojde ke katastrofě? A pokud k té katastrofě dojde, jak moc nenávratně je to rozdělí?
Dítě, které jsem neměla = kniha, co byste neměli minout.
Sacharin
Autor: Sacharin
Napsat komentář