Kniha navazuje na předešlý titul Úsměv Štěstěny s tím, že tentokrát vypráví příběh synů hlavního hrdiny prvního dílu. V centru pozornosti se ocitá Robinův nejmladší syn Jan. Ten ve třinácti letech odchází ke dvoru jako páže, kde se spřátelí s Janem z Beaufortu zvaným Somerset, bratrancem krále Jindřicha V., a Owenem Tudorem. A rovněž si získá přízeň kardinála Jindřicha Beauforta.
Jelikož se příběh odehrává na konci stoleté války, dočkáme se v něm i mnoha bitev. Nejvýznamnější z nich je bitva u Azincourtu z 25. října 1415, po níž král pasuje Jana na rytíře. A jak už historie znalí čtenáři jistě tuší, v knize se objevuje i slavná Johanka z Arku, a to v netradičním podání – z anglické perspektivy. Není tedy vykreslena jako ctnostná hrdinka a světice, ale spíše jako fanatická a bezohledná osoba se selektivním vnímáním skutečnosti.
Ale zpět k příběhu. Jan je ve válce zajat a mučen, což ho do budoucna poznamená nejen fyzicky, ale i psychicky, kdy je nějaký čas zaslepený touhou po pomstě. Rodinné sídlo připadlo jeho staršímu bratru Raymondovi, sukničkáři a požitkáři, který není nejlepším hospodářem, pročež se Jan ujme úlohy správce a postaví sídlo znovu na nohy. Ožení se s Julianou z Wolvesey, dcerou kardinála Beauforta, jemuž vděčí za své osvobození ze zajetí, a později se rovněž stane osobním strážcem a rádcem nového krále Jindřicha VI.
V knize mě velmi bavilo, jak autorka dokáže propojit skutečné události s životy fiktivních postav a zkombinovat ověřená fakta s legendami a dobovými historkami, což vytváří uvěřitelný koktejl a plastický obraz dané doby. Velmi mě například zaujala postava lady Eleanor Cobhamové, jež je v příběhu popisována jako satanistka účastnící se černých mší a všelijakých podivných rituálů, které překvapivě připomínají praktiky haitského vúdú. Ať už se podobných věcí účastnila, či nikoli, pravdou je, že její odsouzení nakonec stálo jejího manžela politickou kariéru. Dnes se již skutečnost nedozvíme, ale určitě to byla zajímavá dáma, byť pochybné pověsti.
Dalším zajímavým a v literatuře ne moc často zpracovávaným tématem je dětská psychopatie. Když už, objevuje se to především v hororech a thrillerech, jako je např. Musíme si promluvit o Kevinovi. Zde se vážná porucha osobnosti projeví u jediného Raymondova manželského syna, který se chová krutě ke zvířatům i sloužícím, a dokonce i k vlastní matce. Ta se svého devítiletého syna bojí a ze zoufalství se propadá čím dál hlouběji do závislosti na alkoholu. Toto je opravdu silné téma, o němž se málo mluví a píše, psychopaty známe většinou jen jako dospělé muže a ženy a neuvědomujeme si, jak těžké muselo pro jejich rodiče být je vychovávat, pokud se jejich sklony projevovaly už v dětství (v životopisech mnoha sériových vrahů se například dočteme o krutém zacházení se zvířaty), jakou bezmoc museli cítit, když se s povahou jejich potomka nedalo nic udělat.
Kniha se jako vždy četla skvěle. Autorka má úžasný styl, skvělé popisy, dialogy, žádná hluchá místa. Jakmile se začtete, nemůžete knihu odložit. Dokáže skvěle vystihnout dobovou atmosféru a přimět čtenáře podívat se na postavy očima středověkých lidí a nikoli pohledem dneška. Proto i mnohé krutosti a špatnosti postavám odpustíte, nebo je berete s nadhledem, protože doba zkrátka taková byla.
Co oceňuji, je vysvětlení výslovnosti jednotlivých jmen a míst uvedené na začátku knihy, protože některá jména se opravdu vyslovují úplně jinak, než bychom čekali nebo jsme zvyklí slýchat z historických seriálů. Rovněž se mi líbí text o historických osobách v doslovu a přiložený rodokmen rodu Lancasterů, ačkoli bych, vzhledem k již v této knize patrným antipatiím mezi potomky krále Eduarda III., uvítala i rodokmen rodu Yorků, protože jejich spory vyústí ve Válku růží, již nám přinese další díl, na který se už nyní moc těším.
Jediné tak, co mohu knize vytknout, je obrovské množství překlepů. Je škoda, že tak krásná kniha trpí špatnou korekturou, což se bohužel už skoro stává normou. Každopádně ale knihu vřele doporučuji!
Petra Kamlachová
Autor: Petra Kamlachová
Napsat komentář