Číst knihu Sejdeme se na piazzettě je dovolená sama o sobě. Oblíbená autorka křižuje Itálií od severního Furlánska po Sicílii a cestou představuje místní kuchyni i místa, která v turistických průvodcích nenajdete.
Alba, něžné slovo. Úsvit. Už mnoho let se sem chci podívat. Několikrát jsme si tu zkoušeli rezervovat pokoj na božské říjnové slavnosti lanýžů, ale vždycky bylo všechno plné. Dnes tu nejsou skoro žádní turisti. Alba má sice jen něco přes tři tisíce obyvatel, ale působí jako skutečné město s elegantními cihlovými budovami a historickým centrem s prostornými piazzami, jež jsou lemovány kavárnami a kvetoucími oleandry. Je vedro. Děláme to, co málokdy, sedíme u kávy a merende (dopolední svačiny). Jsou tu k vidění kostely i muzea, ale my si povídáme, pozorujeme lidi a protahujeme dopoledne. Alba musí být skvostné místo k životu. Nejlepší víno a jídlo a zjevně osvícení lidé, kteří své město udržují v perfektním stavu.
Četla jsem, že sobotní trh se rozprostírá v mnoha uličkách. Dokonce i v pondělí ráno vás míjejí kola, ženy pilně nakupují a z otevřených dveří vane vůně pečiva a chleba. Nejprve navštívíme románskou Cattedrale di San Lorenzo. Pochází z počátku dvanáctého století, ale v průběhu času prošla několika přestavbami, například v devatenáctém století se v průčelí rozevřela rozeta. Všechny tři nás upoutají nádherná stání na kuru s marketeriemi z roku 1512. Vykládané vzory z různých druhu dřeva zobrazují rostlinné motivy, knihy, krajiny s vesnicemi, hudební nástroje, koše s ovocem a náboženské symboly. Neforemný moderní oltář a křeslo a agresivní závěsné osvětlení však působí vtíravě a mému oku připadají ošklivé.
Procházíme kolem stylových degustačních vináren, kolem cukrárny Cignetti, kde od roku 1878 prodávají čokoládu a zákusky, míjíme líbivé obchody s oblečením a luxusní truhlářství Franco Fedele, kde bych si nechala vyrobit knihovny, kdybych tu žila. Už jenom způsob, jakým je ve výloze vystaveno nářadí, vám napoví, že uvnitř najdete opravdového řemeslníka se vším všudy. William si koupí sklenici nutelly, nostalgická vzpomínka všech Italů na dětství. Chce vědět, jestli v Albě, kde byla vynalezena, chutná jinak.
„Podívejte se nahoru,“ říkáme pořád. Všude se tyčí středověké věže. Vyhledáváme podloubí a slunečníky. V létě je stín nutností. Moc se mi líbí Chiesa della Maddalena, fantastická cihlová stavba s kupolí zdobenou divokými freskami s okřídlenými kněžími, kteří skotačí s putti. Williama víc zaujme portál kostela San Domenico. Vchod střeží rady sloupu ze zaoblených cihel – šalvějových, růžových korálových.
Odevšad se sjíždějí gastronomičtí snílci, aby se najedli v Piazza Duomo. Dnes mají zavřeno, a beztak bychom si museli stůl rezervovat několik měsíců předem. (Kdo to takhle dělá?) Místo toho se naobědváme v La Piola, méně formálním podniku přímo na náměstí před katedrálou. Kavárna je vzdušná a vstřícná a nesmírně lákavá. Její jméno ve zdejším nářečí znamená „velmi místní osteria“. Denní menu napsané křídou na tabuli působí nenuceně, talíře navržené americkými umělci jsou odvázané a dva zábavné lustry z ohýbaného drátu s obrázky ptáků od Kiki Smithové jsou vyloženě výstřední. Všechno nám moc chutná – polévka z dýňových kvetů, vitello tonnato, agnolotti plněné sýrem castelmagno s černými lanýži a lískovými oříšky. Piemontská bílá jsme zatím zanedbávali a napravíme to sklenkou Ceretto Arneis, jemného a oduševnělého. Cerettovi, rod vinařů a mecenášů umění, vlastní tuhle restauraci i vyhlášenou Piazza Duomo.
Nakonec si dáme klasický místní dezert bonèt (klobouček), který připomíná crème caramel, ale připravuje se s kakaem a drcenými amarettovými sušenkami. Tahle dobrota se zrodila ve třináctém století, jen kakao, poměrně nová přísada, bylo přidáno až po objevení Ameriky. V Itálii ochutnáte čas.
Napsat komentář