Foucaultovo kyvadlo

Rozhlasová nahrávka z roku 2026.

Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?

Casaubona zastihneme v okamžiku, kdy po zavírací době bloudí sály pařížského technického muzea. Nadchází Svatojánská noc a on sem přišel kvůli telefonátu svého přítele. Ten ho ve zmateném a kýmsi přervaném rozhovoru zoufale žádal o pomoc. Najít by ho Casaubon měl právě tady, kde ze stropu majestátně visí Foucaultovo kyvadlo...

Obsazení: Kryštof Bartoš (Casaubon), Vasil Fridrich (Belbo), Kamil Halbich (Diotallevi), Viktor Preiss (Aglié), Jiří Lábus (Garamond), Pavla Beretová (Lorenza), Anežka Šťastná (Lia), Kateřina Marie Fialová (Amparo), Karel Dobrý (Ardenti), Honza Hájek (De Angelis), Vladimír Javorský (Salon), Jakub Žáček (Bramanti), Jan Teplý ml. (Cestující) a další

Dramatizace: Vít Vencl

Dramaturgie: Martin Velíšek

Překlad: Zdeněk Frýbort a Anežka Charvátová

Zvuk: Jonáš Rosůlek

Produkce: Dana Reichová

Režie: Aleš Vrzák

Hudbu složil a soundesign připravil Miroslav Tóth. Hudbu nahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Jana Bubáka, dále Ian Mikyska band a sbor komorních zpěváků pod vedením Hasana El-Dunii.

Design Petra Míková

Mastering alba Miroslav Mareš

Produkce alba Bohdana Pfannová

„Tři bezstarostně vzdělaní a vzdělaně bezstarostní přátelé si vymyslí univerzální plán, inspirovaný všemožným brakem, jenž se prodává v okultistických knihkupectvích. Zmínění přátelé nevědí, jaký je tajný konec plánu, naopak, v žertu jej nechají nedokončený. Jenže smečka okultistů, kteří nikdy nespí, ten plán vezme vážně a v hrůzostrašném závěru...“

Kvůli těm, kteří neznají pointu románu, neocitujeme pasáž z přednášky Umberta Eca do konce. Jeho v pořadí druhý román, který poprvé vyšel v roce 1988 (u nás o tři roky později) lze totiž číst především jako napínavý příběh o tajemném spiknutí. Zároveň ho můžeme vnímat jako úvahu o vztahu reality a fikce i jako ironického průvodce dějinami tajných organizací. Jeho hrdinové dokážou spojit byť žertem, ale zároveň poučeně templáře, zednáře, bavorské ilumináty, bogomily, Candomblé, katary, sionské mudrce, nacisty, Asasíny, Opus Dei, Ordo Templi Orientis, Panta Rei a samozřejmě rosikruciány. V neposlední řadě může být román líčící hravou, ale současně rezignující aktivitu tří intelektuálů také jistým povzdechem nad promarněnými šancemi šedesátých let. Historie Rudých brigád připomíná, že některé tajné organizace měly na život italské, potažmo evropské společnosti opravdu tragický dopad. Kniha obsahuje obrovské množství odkazů, narážek, či dokonce knih v knize. Počet možných interpretací je takřka nekonečný. - Martin Velíšek