Švadlena z Akádie

Švadlena z Akádie byla pro mě asi nejkrásnější knížkou, jakou jsem letos četla. Naprosto mě pohltila a nemohla jsem se dočkat každé chvíle, když jsem měla čas ji číst. Líbily se mi už úvodní kapitoly, které v poklidném tempu popisují malebný, i když už hrozbou války zastíněný život Akaďanů ještě v dobách míru. Popis jejich odsunu mnou pak opravdu otřásl – i když jsem už z anotace věděla, že k tomu dojde, nějak jsem vůbec nečekala, že to bylo až tak brutální a s takovými ztrátami na životech. Jsem hodně citlivá na nespravedlnost, takže tady se mi opravdu otvírala pověstná kudla v kapse! No a jak se příběh odvíjel dál, prožívala jsem ho se Sylvií, která byla obdivuhodně statečná a pokorná, inspirovalo mě, jak nepřestávala hledat naději i v těžkých okolnostech, ale současně si nahrála na nějakou hrdinku nebo nepřestírala falešný úsměv tam, kde to bolelo. A romance mezi ní a Williamem byla naprosto kouzelně popsaná – od počátečních pochopitelných antipatií z její strany a pečující pozornosti z jeho, přes postupné roztávání až po neochvějné přesvědčení, že k sobě patří. Nečekaný zvrat blízko závěru, kdy už člověk spíš čekal jen klidný happy end, ještě příběh pořádně okořenil - a závěr pak byl o to sladší :) Příběh Švadleny z Akádie je velmi silný, místy bolestný, ale prodchnutý nadějí a vírou. Doporučila bych ho každému, kdo má rád historické romány, romantiku, která není plytká, ale také tomu, kdo třeba sám prochází těžkým obdobím a potřeboval by povzbudit a motivovat.