Některé knihy vyprávějí o válce. Úlice vyprávějí o tom, co válka udělá s člověkem.
Příběh Heleny, Běly a Anežky se odehrává v městečku, kde vedle sebe existují včelí úly, muniční továrna i pracovní tábor. Přesto to není román o velkých dějinách. Je o drobných rozhodnutích, která se postupně promění v osud. O vůni medu, která zhořkne. O pachu, který nejde smýt. O jaru, které rozkvétá, i když se svět kolem tiše rozpadá.
Na knize mě nejvíc oslovilo, že nikoho jednoduše nesoudí. Nehledá hrdiny ani padouchy. Ukazuje lidi, kteří se snaží přežít, milují, pečují, selhávají a dělají rozhodnutí, jejichž důsledky si ponesou ještě dlouho poté.
Četla jsem ji pomalu. Ne proto, že by byla složitá, ale protože jsem se u ní často zastavovala. Některé věty jsem potřebovala nechat doznít. Jakuba Katalpa píše obrazně a citlivě. Nevypráví jen příběh svých postav – nechává promlouvat krajinu, vůně, ticho i samotné město, které se pod tíhou války mění stejně jako lidé.
Úlice jsou knihou o vině, lásce, přežití i ztrátě lidskosti. Ale také o tom, že ani v těch nejtemnějších dobách nepřestávají existovat drobné projevy péče a soucitu.
Je to kniha, která se nečte pro děj. Čte se pro to, co v člověku zanechá.
🤍
Vytáhne od prvního okamžiku Přiměje vás hledat další podobné