Wales a dál...

Snad k tomu přispěl i dojem osamělosti na mořském pobřeží, který umožnil Dagmar Plamperové nacházet cit pro přesvědčivý jazykový výraz a zároveň jí i dával prostor k úvahám o smyslu existence, o tísnivých tvarech prožitků, o tom, že se člověk vyvíjí, dozrává, zraje a důsledně pokračuje ve výstavbě svého příběhu. Ať už v místech opředených mýty a pověstmi, v abergelském letovisku, na nejvyšším welšském vrcholu či v manchesterských čtvrtích - všude tam zachycuje Dagmar Plamperová drobné epizody, chvějivý pohyb mezi světlem a stínem, promíchávání ročních období, "mementa prožitých nocí" či příchod "chraplavých mlh" do městských ulic. Je to poezie dotyků a poznávání, poezie, která má dar a schopnost při poslední rundě "pro všechny, kteří se ztratili ve tmě", rozsvítit se jako miniaturní majáky, jako "lampy okamžiků". Poezie, v níž "doutnají nedopalky noci a ukazují další cestu".