Eliška Přemyslovna

Poslední česká královna z rodu Přemyslovců vystupuje v monografii Boženy Kopičkové jako žena několika tváří – jako hrdá příslušnice svého starobylého rodu a politicky aktivní osobnost, jako matka, konfrontovaná s nepřízní osudu, jenž jí postupně odnímal děti, jako duchovně zaměřená, středověkou mystikou ovlivněná žena i jako mecenáška a podporovatelka kultury a umění. Poměrně příkrého hodnocení se dostává Eliščinu manželovi, českému králi Janu Lucemburskému, bezohlednému v zacházení s osudy svých potomků, objektů „vysoké hry“ sňatkové politiky, i ve vztahu se samotnou Eliškou. Z pohnutého životního příběhu Elišky Přemyslovny vystupuje obraz ženy, která se nemínila spokojit s danými omezeními a nepřestala usilovat o vysoké cíle kulturní i politické. Úspěšná kniha vychází znovu v nezměněné podobě.