XXX/Jezero

… A zatímco mistři vyhlásili fatvu nad poezií, protože jedině se „s“ je básnictví správné (se „z“ je jen jazyk a blázen, bláznův jazyk), a zatímco veršíkovci staví černé stavby (co jiného je literární dílo), ale bez základů, aby je mohli přesunovat zase jinam dle potřeby, a všichni dohromady zalévají vodou z veřejného vodovodu svoje polysémantická políčka, Daniel H. hledá šutry, viklá jimi a kutá je, přenáší a pak zasazuje. Krev a pot a slzy mu tečou všemi póry. Ale přirozeně. On není skrčenec, nenese břemeno poslání a boží volenky. Možná si v letokruzích lidského kmene přečetl to šalamovské, že úkolem poezie je přibrzdit čas. A taky že doba alegorií je pryč, nastala totiž doba přímé řeči… Proto takhle píše o Johance, o lásce, o tom, co nás ničí. Proto takhle píše o chlastu, o kamarádech, o tom, co nás ničí.