Dějiny I (Polybios)

Polybios patří spolu s Hérodotem a Thúkydidem do velké trojice starořeckých historiků. Žil v době římské expanze a ač byl Řek tělem i smyšlením, přijal její ideologii a světovládné ambince. Politicky se angažoval ve vedení achajského spolku a po záboru Řecka Římem r. 168 intervenoval ve prospěch mnoha krajanů, čímž si vysloužil všeobecnou vděčnost. Literárně se věnoval dějepisectví, v němž si za cíl zvolil objasnění římské hegemonie a jejich příčin. Ve svém hlavním díle Historiai (Dějiny) skládajícím se z 40 knih vylíčil dějiny své doby od počátku druhé války punské až po dobytí Kartága, tj. období let 220 – 144 př. Kr. Z tohoto díla se dochovala v úplnosti první pětice knih, ostatní pak ve výtazích. V dějinách dějepisného žánru je Polybios typem pragmatického historika, jenž své dílo založil na osobní zkušenosti a události zaznamenával nezkresleně, podle pravdy. Smyslem historie podle něj není zábava, ale poznání a pochopení minulosti a poučení pro budoucnost. Historik má hledat souvislosti mezi událostmi a zkoumat jejich motivya příčiny. Polybios odvozuje osud státu těsně od podoby a konstrukce jeho ústavy, a právě v římské ústavě, kombinující monarchické, demokratické a aristokratické prvky, shledával základ mocenských úspěchů a perspektivu. Pro svůj postřeh a analytickou hloubku se Polybios stal prototypem moderního pojetí historiografie, jeho politické teorie nalezly ohlas u renesančních a novověkých myslitelů.