Jak si žijí nebožtíci

Těžko bychom našli tabuizovanější téma v dnešní západní společnosti, než je smrt. Až někdy do 19. století jev zcela normálně začleněný do běžného životního procesu společnosti, který se teprve někdy v druhé polovině 20. století se stal … „nežádoucím“, „přehlíženým“? Společnost se stala silně materialistickou a náboženství se odsunulo na vedlejší kolej. Dnešní lidé mají značné problémy s pojmem „smrt“ či „umírání“. Je to jev, kterým se dnešní člověk moc nechce zabývat, nechává to na nemocnicích, hospicích, domovech důchodců a v konečné fázi na pohřební službě. Knížka americké autorky Mary Roachové (*1959) se nezabývá přímo smrtí či umíráním, ale tím, co se děje až po tom. A není to ani hledání důkazů o posmrtném životě či reinkarnaci. M. Roachová k tomu přistupuje čistě z materialistického pohledu, tedy co se děje s tělem po smrti. Jak už naznačuje podnázev – „Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu“ – bude to průvodce pro otrlé čtenáře. Tedy téma děsivé, ale napsané provokativně, s respektem, a hlavně s VTIPEM! Ano, není to žádná (nudná) vědecká studie pro studenty lékařských fakult. Autorka je novinářka, která projela celý svět a hledala něco nového, o čem by mohla napsat. A tak se vrhla na téma využití mrtvol ve vědeckých pokusech. A že škála využití je široká, dokazuje množství kapitol v této knize. (A to jsou jen ty, které autorka sama viděla.) Začíná prvními operacemi a pitvami, které se konaly jako veřejné atrakce k děsnému utrpení pacienta. Věděli jste, že první operace v anestézii se konaly až v druhé polovině 19. století! Předtím si pacient musel všechna říznutí, trhání, dloubání a šití užít pěkně na živo. Taky přeživších tuto léčbu bylo velmi málo. Hned následuje oblíbené frankensteinovské téma zlodějů lidských těl. A po tomto úvodu se už vrhneme na všechny ty lékařské i nelékařské pokusy s našimi nebožtíky. Jako první nám byl nabídnut výlet na pozemek knoxvillské University Tennessee, kde mají hájek určený k rekreování mrtvol. Je to výzkum rozpadu lidského těla v různých venkovních podmínkách. Zde narazíte na pojmy jako „kuřecí polévka“, což je jedno „profesně“ nazvané stádium rozpadu (po několika dnech rekreování mrtvoly) atd. Pak se podíváme na pokusy v bezpečnosti aut, kde ne vždy jsou plastové figuríny schopné podat dostatečný výkon. Další zajímavou kapitolou je vyšetřování a testování mrtvol po velkých leteckých neštěstích. Jestli došlo k fragmentaci těl (odborný termín pro pojem roztrhání na kusy), či jen k ožehnutí (intenzivní žár způsobil nitrolební var s následným puknutím lebky) atd. Armádní pokusy s figurínami moc efektní nejsou, jen skutečné lidské tělo ukáže, co dokáže dobrá zbraň či střela. Zvláště když nás provází odborník s filozofií, že nepřítele je nutné zničit, ne jen ochromit. A přes praktiky pohřebních služeb se dostaneme až k neuvěřitelným pokusům s transplantacemi odříznutých hlav či mozků. Jak je vidět, kniha nebude žádnou procházkou pro emočně labilní čtenáře. Přiznám se, že pár dní jsem k jídlu nechtěl manželčinu jinak výbornou slepičí polévku. Přesto je to tak skvěle napsaná publikace, že se nedala odložit. Z čtenářského hlediska vidím úspěch v tom, že autor není žádný lékař. Je to novinářka, která umí psát a hlavně ptát se na věci, na které se i ona někdy styděla zeptat. Nejde o chladný soupis latinských lékařských termínů, u kterých bychom nevěděli ani, o co jde. Kniha se čte jako příběhy, s vtipem a nadhledem, ale přesto s respektem. Z anglického originálu „Stiff: The Curious Lives of Human Cadavers“ přeložila Petra Pachlová. Vydalo pražské nakladatelství Dokořán v roce 2009.