Tažení v Rusku 1941-1945

Jedinečné, kontroverzní svědectví příslušníka dobrovolnické belgické divize SS Wallonie o bojích na východní frontě.
Autor (1906-1994), jeden z nejmladších meziválečných evropských politiků (založil stranu Rexistů), jako jediný z nich dobrovolně narukoval na frontu. Ve svých úvahách došel k závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti nepříteli číslo jedna, komunismu. Teprve potom bude čas uspořádat své vztahy s Němci.
Po německém útoku na SSSR roku 1941 zformoval z dobrovolníků svého hnutí celý prapor zařazený nejprve do Wehrmachtu, ale brzy pod zbraně SS. Měl následující plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se vrátí do Belgie v čele vítězné armády, čímž si konečně získá politickou důvěru a moc. Jenže tu byl háček, neměl totiž žádné vojenské zkušenosti. Svými dalšími kroky proto ohromil: předal vedení strany a přihlásil se do boje proti sovětům jako obyčejný pěšák. Vstoupil do legie SS Vallonie, německé armádní jednotky složené z francouzsky mluvících Valonů. Hned v květnu 1942 už z něj byl důstojník, na seznam svých vyznamenání si připsal železný kříž první třídy. Legie se zkonsolidovala a přicházeli do ní další dobrovolníci. Sázka na vojenský úspěch Degrellovi vyšla. Válku ukončil v hodnosti plukovníka (SS-Standartenführer). Jeho líčení odyssey belgických dobrovolníků je otřesné, nicméně čte se jedním dechem. Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku.
Kniha vyvolala po svém českém vydání kontroverzní reakce v tisku.