Šedé duše

Románem „Šedé duše“ nakladatelství Paseka poprvé českému čtenáři přibližuje dílo současného francouzského spisovatele Philippe Claudela (*1962). Kniha není sice autorovou prvotinou, ale je to dílo, které z něj udělalo významnou a nezanedbatelnou postavu současné francouzské literatury. Román „Šedé duše“ (orig. Les Ames grises) vyšel v roce 2003 a stal hned jedním z nejžádanějších titulů na francouzském trhu. Získal několik ocenění, byl následně přeložen do desítek jazyků a v roce 2005 i zfilmován. A po přečtení knihy musím se vším nadšením naprosto souhlasit. Děj nás zavede do období první světové války, do provinčního nejmenovaného městečka ve Francii, které si žije svým poklidným životem jako říčka, která jím protéká. Válka a její krutosti jeho poklidem přece jen zatřesou, ale fronta je až za kopcem, a městečko konflikt zná jen díky nekonečným konvojům raněných a umírajících, kteří směřují do zdejší nemocnice. Jednoho zimního dne roku 1917 ale městečkem otřese nepochopitelná vražda malé desetileté dívky, dcery zdejšího hospodského, které pro její andělskou krásu všichni říkají Sedmikráska. Nález uškrceného děvčátka zcela změní poměry v městečku. Nikdo netuší, kdo by mohl být tím pachatelem. Každý Sedmikrásku znal a miloval. Přestože kniha je vlastně popisem vyšetřování tohoto zločinu, je naprosto bláhové román kategorizovat jako detektivku. Příběh nám vypráví z pohledu několika uplynulých let policista, který ho měl na starost. Ale jeho retrospektivní vzpomínání nám vlastně předestírá především jednotlivé postavy, výrazné a významné postavy městečka, které jsou nějak spjaty s okolnostmi činu. A v tom je hlavní kouzlo celé knihy. Claudel dokáže vytvářet charaktery a osudy, které bychom možná považovali za banální, ale autorovo mistrovství je ve schopnosti najít i v banalitách něco atraktivního, zajímavého. Pomalu nám tím rozplétá klubko různých vzájemných vztahů mezi jednotlivými postavami. Tempo děje není kvapné, ale přesto ho Claudel dokázal dávkovat s takovou precizností, že mnozí mistři amerických thrillerů by se mohli učit. V doslovu překladatelka Z. Obstová píše, že na tomto románu je vidět vliv jeho literárního vzoru Jeana Giona (Hlasy země, Muž, který sázel stromy). A skutečně v dokonalém propracování „obyčejných“ postav a příběhu samotného mi kniha atmosférou a stylem připomínala např. jedinečné „Hlasy země“. A stejně jako je, ani „Šedé duše“ nelze považovat za optimistické dílo. Celková atmosféra je chladná, snad až depresivní, a tomto duchu se odvíjí i osudy jednotlivých protagonistů. Především závěrečná pointa, kde se vlastně dozvíme, kdo byl tím pachatelem, určitě otřese každým čtenářem. Je to kniha o moci a bezmoci, o nepředvídatelnosti života. Je to skutečně krásný příklad literárního umění. V překladu Zory Obstové vydalo nakl. Paseka v roce 2010.

Kdo koupí, neprohloupí. Temná atmosféra na pozadí 1. světové války, vražda a maloměšťácké francouzské městečko. Kniha, která na Vás zapůsobí na mnoho a mnoho dní.