Notář Jíšek měl pod očima pytle a ráno se nejspíš zapomněl učesat. Rozvalovala jsem se v jeho křesle a usrkávala kafe. Začal: „Říká vám něco jméno Dresler?“ „Máte na mysli TAMTOHO Dreslera?“ Povzdychl si, jako bych ho mučila: „Přesně toho. Lihovar Dresler. Našli jeho tělo a já jsem vykonavatelem závěti.“ No jistě. Vdovec Dresler přišel před deseti lety o ženu a do své smrti po ní truchlil. Nikdy se neoženil a prý každý rok pořádal pouť na místo, kde zahynula. Ale počkat! „Jak zemřel?“ „Spadl z útesu. Na stejném místě jako jeho žena.“ „Sebevražda?“ „Oficiálně nehoda. Policie v tom nechtěla šťourat a je to vlastně úplně jedno. Mě tíží něco jiného. Dresler po sobě nezanechal žádné dědice a v poslední vůli odkázal veškerý majetek charitě.“ „V čem je problém?“ Jíšek si znovu povzdychl, tentokrát ještě tragičtěji. „Za chvíli dorazí Linda Dreslerová. Vdova. A dědička.“ Překvapeně jsem zamrkala. „Objevila se zčista jasna a měla připravenou historku o tom, jak ji zachránili místní a ona se rozhodla, že začne nový život.“ „Kecy!“ Pochopila jsem, že si myslí to samé. „Podle vás se za ni někdo vydává. Kdo?“ „Problém je, že můj klient po smrti ženy zničil všechno, co mu ji připomínalo. Zůstalo jen několik fotek, dopisy, které jí psal, a pak tohle.“
RL
Redakce Luxor
·
4 min čtení