Samantha je skromná, spontánní, neuvěřitelně ochotná a své fanoušky si doslova hýčká. Na autogramiádu v Paláci knih Luxor si přinesla vlastní fixy, každému ráda napsala věnování, orazítkovala knížku znakem Scionu, odpovídala na otázky, fotila se se všemi, kteří měli po ruce mobil nebo foťák. I ten poslední v dvouhodinové řadě nakonec odcházel s obrovským úsměvem na rtech. (Fotky z autogramiády najdete v galerii pod článkem.)
Se Samanthou jsem se setkala v malé kanceláři v Paláci knih Luxor, čekal nás hodinový rozhovor. Otázky jsem měla pečlivě připravené, ale nakonec jsme jen tak seděly a povídaly si o všem možném. Samantha s chutí usrkávala Kofolu, kterou jí kolega Petr rychle běžel shánět do večerky (prý jí chutnala víc než Coca Cola), a získala si mě během prvních pěti minut.
Pokud jste náhodou nečetli Kostičas, bude nejlepší, když si přečtete moji recenzi na blogu Neoluxoru. Přece jen jsme občas zabředly do detailů příběhu a měli byste mít ponětí o hlavních postavách, univerzu a době, ve které se román odehrává.
Vaše univerzum stojí na sedmi řádech jasnovidnosti, někdo je médium, jiný senzor nebo fúrie. Vychází to z předchozího výzkumu starších knih, možná legend a folklóru? A co přesně jste nakonec převzala?
Než jsem začala psát, dělala jsem si hlavně průzkum na internetu a hledala různé informace o věštcích, především ve starém Římě. Navíc jsem četla i jednu knihu z viktoriánského období, která se jmenuje Kniha médií a napsal ji Allan Kardec, francouzský spisovatel, který se zajímal o spiritualismus. Právě on rozdělil média do různých kategorií, což mě inspirovalo k tomu, abych také vytvořila několik druhů jasnovidců. Zároveň jsem si od něj vypůjčila i některé názvy. V pamfletu O podstatě nepřirozenosti, ve kterém jsem prezentovala hierarchii jasnovidců, dokonce jeho autor Jaxon Hall děkuje Allanu Kardecovi za příspěvek k tématu.
Kde se vůbec celý ten nápad zasadit příběh do Londýna budoucnosti, ve kterém jsou stíháni jasnovidci, vzal?
Je to kombinace dvou nápadů. Nejdřív jsem promýšlela příběh o nadpřirozených tvorech v Oxfordu, kde jsem v té době studovala na univerzitě. Druhý nápad přišel později, když jsem pracovala v Londýně, konkrétně v oblasti, které se říká Seven Dials a která se rovněž objevuje v knize (pod názvem Sedm ciferníků, pozn. red.). Prodávají tam různé věštecké pomůcky, jako jsou křišťálové koule a tarotové karty, což mě přivedlo k myšlence tajné společnosti jasnovidců. Tyto dva nápady pak dohromady tvoří základ Kostičasu.
Kostičas se odehrává v roce 2059. Je to náhodné datum?
Není to vůbec náhoda, právě naopak. Hledala jsem nějakou historickou událost, která by časově oddělila skutečnou historii od té mojí. Našla jsem ji v roce 1859, kdy propukla obrovská sluneční bouře, na obloze se objevovala polární záře, začaly selhávat telegrafní systémy apod. To mi připadalo jako nesmírně zajímavý moment, navíc skutečný, který by v mém světě měl úplně jinou příčinu (v knižním univerzu se svět ocitl v bodě, kterému se říká éterický práh, kdy se lidstvo vystavilo Podsvětí a přišli Refájci, pozn. red.). A pak se mi prostě líbila myšlenka, že se můj příběh bude odehrávat přesně 200 let po této události, a tak jsem přišla na rok 2059.
Je zjevné, že jste vymyslela spoustu pravidel, která limitují jednotlivé jasnovidce a zabraňují tomu, aby se magická složka příběhu úplně vymkla z rukou (ostatně spisek O podstatě nepřirozenosti je toho důkazem). Dostala jste se ale někdy do situace, která bez porušení pravidel prostě nešla vyřešit?
Vždycky jsem se bála, že se to stane, ale zatím mám štěstí. Je pravda, že jsem občas musela hodně přemýšlet o složitosti situací, ve kterých se hlavní hrdinka Paige ocitá. Je totiž krajinochodec, může opustit své tělo a ovládnout tělo někoho jiného, což je opravdu mocný dar, někdy se dokonce zdá, že až příliš mocný. Neustále se tedy snažím vymýšlet způsoby, jak ji limitovat. Nemusím moc porušovat pravidla, snažím se spíš vymyslet jinou situaci a udělat jí to trochu těžší.
Objeví se někdy v budoucnu mocnější jasnovidec, než je ona?
Záleží na tom, co myslíte tím „mocnější“. Krajinochodec sice patří do nejvyššího řádu jasnovidnosti podle Jaxona Halla, ale je to stále jen názor jednoho člověka, který nemusí nutně odrážet skutečnost věci. Celý jeho spisek je vyjádřením osobního postoje, myslí si, že některé druhy jasnovidců jsou schopnější než jiné. Podle mě mají ale všichni své přednosti a každý z nich je výjimečný svým vlastním způsobem. Zrovna Paigin dar má takovou povahu, že ho na rozdíl od těch ostatních lze efektivně použít proti represivní vládě Scionu.
A jestli se objeví někdo mocnější, to asi nemůžu říct, abych vám nic důležitého neprozradila. Každopádně už teď má kolem sebe jasnovidce, kteří jsou téměř stejně mocní jako ona. Např. ve Vidořádu se střetává s Jaxonem a jejich síly jsou v podstatě vyrovnané.
Stane se vám, že se někdy ztratíte ve svém vlastním světě? Zapomenete důležitý fakt? Používáte nějaké poznámky?
Popravdě moc ne. Většina lidí mi to nevěří, ale doopravdy nepotřebuji skoro žádné nápovědy. Mám zápisník, do kterého si zaznamenávám nápady a který mi pomáhá je lépe propojovat. Ale většinu věcí mám prostě v hlavě. Nepotřebujete přece poznámky k tomu, abyste žili svůj život, a můj příběh je pro mě opravdu skutečný, takže se neztratím. Jen občas se podívám do některé z předchozích knih série, abych si oživila paměť.
A pamatuje si i všechny pojmy a výrazy?
Bez problémů.
Mimochodem, český překlad je brilantní, Lenka Kapsová se s vaším bohatým slovníkem popasovala na jedničku.
Lenku vážně obdivuji. Umím si představit, jak složité je překládat takovou knížku. Už ten název je komplikovaný a každý překladatel k němu přistupuje jinak, někteří ho dokonce úplně změní nebo upraví důvod, proč se to jmenuje The Bone Season. Pro překladatele je to rozhodně výzva a jsem moc ráda, že se to v češtině tak povedlo.
Jak jste vybírala písničky do svých knih? Zmínky o hudbě se objevují docela často.
Hudbu jsem do svého příběhu rozhodně chtěla zakomponovat, dokonce jsem jedné postavě napsala i gramofon. Já sama jsem milovníkem klasiky ze 40. až 60. let, a tak mě napadlo si ji do knihy přidat. A aby to mělo zajímavý smysl, vláda Scionu cenzuruje hudbu, kterou mohou obyvatelé poslouchat, a zakazuje všechny písničky o duších a podobných věcech. Byl to skvělý prostředek k tomu představit v příběhu svoje oblíbené skladby, konkrétně pro Strážce je totiž hudba velice důležitá. Také vybírám písničky podle scény, ve které hrají. Když si je pak čtenáři vyhledají a přečtou si text, zjistí, že tam nejsou náhodou.
A která z nich je vaše nejoblíbenější?
Nejradši mám I don’t stand a ghost of a chance with you od Franka Sinatry. Ta je krásná.
Kdybyste mohla stejně jako Paige navštívit mysl někoho slavného, čí snovou krajinu a vzpomínky byste si vybrala?
Slavného? Hm… a může to být někdo již mrtvý?
Jistě, proč ne.
V tom případě bych si vybrala Emily Dickinsonovou, svoji oblíbenou básnířku. Na univerzitě jsem se specializovala na její poezii a napsala o ní dlouhou esej. Tehdy jsem zjistila, jak fascinující byl její život, a zajímalo by mě, jak vypadá její snová krajina. Já normálně nepatřím mezi velké milovníky poezie, ale každá její báseň se mě hluboce dotýká, takže bych ji ráda lépe poznala jako člověka.
Ve spoustě rozhovorů jste řekla, že ve filmu by Jaxona Halla mohl hrát Benedict Cumberbatch a Nicka zase Alexander Skarsgård…
Alexander Skarsgård je asi na Nicka už trochu starý, ale rozhodně je mu hodně podobný. A Benedict Cumberbatch by v roli Jaxona byl prostě dokonalý.
A co ostatní postavy? Ne nutně ty hlavní, ale třeba Liss, Ezekiel apod.?
Liss v mých představách vypadá trochu jako Katie Leung, která hrála Cho Changovou v Harrym Potterovi. Skuteční herci ale nevypadají moc jako obrazy postav, které jsem si vytvořila ve své hlavě, a u mnohých z nich bych vůbec nedokázala vybrat obsazení. Jen občas se mi stane, že narazím na nějakého herce a říkám si, že je některé z mých postav docela podobný.
Takže Paige a Strážce jste ještě nevybrala?
Paige a Strážce jsou komplikovaní, protože jsem si je vysnila do posledního detailu, takže je vůbec nedokážu přirovnat k někomu skutečnému. Třeba u Paige si úplně přesně umím představit její tvář.
Je krásná?
Neřekla bych, že je krásná. Ona totiž většina lidí normálně není. V young adult literatuře se to možná trochu očekává hlavně kvůli obálkám, dávají na ně krásné modelky a modely, a pak všichni čekají, že i hlavní postavy budou nádherné. Proto jsem trvala na tom, aby na mých obálkách vůbec nikdo nebyl, a neovlivnilo to tak představy čtenářů. Paige je, myslím, docela obyčejná, navíc si prošla spoustou bitek a má několik jizev, z té poslední dokonce jednu opravdu výraznou podél čelisti.
Plánujete zabít někoho důležitého?
Ano.
Ne! Opravdu?
Ano, opravdu. Každá postava je ostatně na mém osobním seznamu smrti. Když se pak chystám někoho zabít, přemýšlím o tom, proč to dělám a jestli je to skutečně nutné. Nedělám to kvůli tomu, aby vás to šokovalo, ale můj příběh se odehrává v brutálním světě, navíc se chystá válka, takže by bylo dost divné, kdyby ji všichni přežili. Ale mrzet mě to určitě bude.
Ale nic masivního ve stylu George R. R. Martina, že ne?
George R. R. Martin má jistě stejně jako já dobře promyšlené, koho zabije. Rudá svatba je dokonce založená na skutečné události, myslím, že se odehrála ve Skotsku. Takže určitě má své důvody, i když já asi nebudu až tak brutální.
Sledujete Hru o trůny?
Ano, úplně ten seriál zbožňuju.
A je vaše oblíbená postava pořád naživu?
Díkybohu ano! Můj oblíbený je Tyrion Lannister. Doufám, že to přežije až do konce.
Máte oblíbenou postavu i ve svých knihách?
Vždycky říkám, že nejoblíbenější je Strážce, protože toho jsem vymyslela jako prvního, strávil se mnou nejdelší dobu a už je tak nějak mým starým dobrým přítelem. Nejvíc mě ale baví psát Jaxona, má vtipné dialogy, je extravagantní, s ním je opravdu zábava.
Kostičas je young adult knížka – co jste četla vy, když jste byla teenager?
Prakticky cokoliv, co jsem našla ve veřejné knihovně. Četla jsem Tolkiena a jeho Pána prstenů, Hobita a samozřejmě Harry Potter byl velkou součástí mého dospívání. Pamatuji si, jak mi babička přinesla Kámen mudrců a říkala, že si to musím přečíst, protože ta knížka bude strašně slavná. Když mi bylo asi tak 14, zbožňovala jsem Stmívání, jako asi každý.
A jak byste srovnala dnešní young adult literaturu s knížkami, které vycházely, když jste vyrůstala?
Právě se Stmíváním se poprvé objevil young adult, jak ho známe dnes. Dřív byla prostě literatura pro dospívající a tenhle nový žánr zaplnil mezeru mezi teenagery a dospělými. Osobně čtu spoustu těchto knih, myslím, že jsou hodně rozmanité, občas experimentální a zajímavé. Docela chápu, proč si young adult kupují i dospělí. Ono totiž moc nezáleží na tom, že už jste papírově vyrostli, pořád se hledáte a snažíte se zjistit, kam bude váš život směřovat. Moje knihy například vyšly v mnoha zemích jako young adult, ale v Anglii jsou na poličce literatury pro dospělé. Vždycky to každého překvapí, ale když můj agent nabízel knihu nakladatelství, v Bloomsbury padla do oka zrovna editorovi knih pro dospělé.
Sleduju vás na Twitteru a Instagramu a nemohla jsem si nevšimnout, že se vám v Praze opravdu líbí. Na co zajímavého jste zatím narazila?
Všechno je tu zajímavé! Jenom projdu kolem nějakého obchodu a připadá mi to úžasné. Jaxonovi by se tu strašně líbilo, protože se v Praze všude prodává absint, dokonce tu máte i absintovou zmrzlinu, to je neuvěřitelné. Taky se mi líbilo na Karlově mostě, kde měl nějaký pán loutku, která tancovala, když jste jí hodili minci, našla jsem kouzelný krámek s perníčky… Vypadá to tady jako ve snu. Hned zítra mám v plánu brzy vstát a vrátit se na Karlův most, abych si ho prohlédla v krásném ranním světle.
Je ve vašem světě Praha pod nadvládou Scionu?
Zatím ne. Praha je momentálně svobodná, nemohu ale slíbit, že to tak bude i v dalších knihách. Ještě jsem se nerozhodla, takže je možné, že se do Prahy ve své sérii podívám, nebo o ní alespoň uslyšíte. Praha mě ale inspirovala a mám teď chuť tady zasadit nový příběh. Moje kamaráda Melinda Salisburyová, která napsala knihu Vyvolená bohy, se Prahou hodně inspirovala, třeba legendou o Golemovi – to mě motivuje k tomu udělat něco podobného.
Na čem právě teď pracujete?
Píšu jeden samostatný, ale dost obsáhlý fantasy román, který se bude jmenovat The Priory of the Orange Tree. Počítám, že bude tak 1000 stran dlouhý, i když mě pravděpodobně nakladatel donutí ho zkrátit. Je volným retellingem legendy o Jiřím a drakovi, kromě draků tam bude spousta prvků z alžbětinského období, čerpám i z japonského folklóru. Dokonce mám 4 různé vypravěče. A samozřejmě píšu i další knihy v sérii Kostičas, aktuálně mám rozepsanou 4. knihu, třetí už je hotová a vyjde na jaře.
A pořád platí, že Kostičas bude mít 7 dílů?
Ano, to pořád platí. I když k němu ráda přidávám nové kousky bokem. Zrovna si pohrávám s myšlenkou, že bych napsala román, který by se odehrával ve viktoriánské éře a tedy před událostmi Kostičasu. Přece jen je tu pořád nevyprávěná kapitola z historie jasnovidců. Už jsem taky stihla vydat spisek O podstatě nepřirozenosti a teď v prosinci vyjde novela The Pale Dreamer.
Moc děkuji za úžasný rozhovor a těším se na ten příběh z Prahy.
Autorka: Olga Zbranek Biernátová
Foto z autogramiády: Helena Hrstková
Poděkovat bych chtěla také fanouškům, kteří soutěžili o knihy na naší facebookové stránce a poskytli spoustu inspirace při vymýšlení otázek.
Napsat komentář