Martin Jensen: Farmáři mě zdraví z traktorů a ptají se, jestli jsem už začal psát

V předchozích rozhovorech jsem se dočetl, že jste byl po celý život pedagog. Co ta náhlá změna a touha stát se spisovatelem?

Prostě jsem chtěl zkusit něco jiného a nového.

Nebál jste se, že to nevyjde?

Jo! (smích) Samozřejmě jsem se obával, že se to nemusí podařit, ale tou dobou jsem začal dostávat důchod, ne velký, ale natolik dostatečný, že bych zvládl překlenout pár let, než bych přišel na něco jiného. Také jsem se dohodl s rodinou, že trochu snížíme rodinný rozpočet, nebudeme už každou sobotu pít tolik červeného vína a já budu mít prostor psát.

Začal jste tedy historickými romány a především postavou Knuta. Proč zrovna Knut uzmul takové místo ve Vašich knihách?

Když jsem byl v Anglii, tak jsem narazil na jednu strašně zajímavou knihu o Knutovi, ve které jsem se dočetl spoustu věcí, které jsem o něm nevěděl. Je na něm naprosto úžasné, že tehdy ještě jako mladík dobyl Anglii, a když ji dobyl a stal se nejmocnějším člověkem v zemi, tak řekl: „Pojďme si společně sednout a domluvme se, jak budeme vládnout.“

Dá se říci, že je Knut nejvýznamnější nebo nejzajímavější postava v dánské historii?

Myslím, že Knut je zajímavý tím, že dokáže přemýšlet jinak. Není to jen král zloděj, který by se rozhodl, že ukořistí Anglii a nakrade si jejich umění. O takové zemi přemýšlel jinak než například Vilém Dobyvatel, který přišel padesát let po něm. Samozřejmě s tou myšlenkou, jak naložit s Anglií, mu pomohl tehdejší biskup Gulstan, ale byl to Knut, kdo to takto chtěl. A tak se rozhodl (na rozdíl od Viléma), že bude respektovat jak zemi, tak i lidi, kteří v ní žijí. Takže lidem, kteří ještě před jeho příchodem měli moc, tu moc ponechal. Knut se prostě naučil přemýšlet politicky.

Jak vůbec vnímáte žánr historické detektivky? Historické romány velmi často přináší svým autorům Pulitzerovy nebo Nobelovy ceny, detektivka se ale delší dobu potýká s nálepkou podřadného žánru…

Žánr krimi, stejně jako ostatní žánry, je pouze tím, co si z něj uděláme. Já bych se asi nikdy nepustil do toho, že bych napsal klasický severský thriller ze současnosti. To mě opravdu nezajímá, protože v tom nevidím žádnou nosnost. Ale když se podíváme na krimi a speciálně na historické krimi, které píšu já, tak o obou žánrech platí, že do nich musíme reflektovat a promítat vlastní dobu a potíže, jinak by i historický román byl nudný a nikoho by nezajímal.

Jak dlouho vám vlastně zabere napsat historický román? Kdesi jste uvedl půl roku, to mi přišlo jako dost krátká doba.

V podstatě to ani nemusí být půl roku, někdy to jsou i tři nebo čtyři měsíce. Nejdůležitější na tom tvůrčím procesu je vlastně ta základní myšlenka a sesbírání materiálu. Musí se promyslet, v jaké části Anglie se to bude odehrávat, co se tam bude dít, jak se vyvine Halfdan (pozn. red. jedna z hlavních postav knih Královi psi a Křivopřísežník), co se s ním stane atd. To vše promýšlím opravdu do detailů. Hlavně se tedy zaměřuji právě na postavu Halfdana. Největší práce na knize je vlastně vše, co se odehraje ještě před samotným začátkem psaní. Když se pak vrhnu na psaní, začínám tím, že si pořádně promyslím samotnou vraždu. Musí být pravděpodobná, musí mít nějaký skutečný základ, musí být uvěřitelná. Potom přemýšlím, kde se román bude odehrávat, a poté tam odjedu a prohledávám a shromažďuji informace a prameny, navštěvuji muzea a kostely, mluvím s lidmi a současně sbírám nápady pro vedlejší linku, která také musí být chytlavá a čtivá. Při vymýšlení vraždy pak musím přesně vědět, jak a kdy k ní došlo a kdo za tím stojí. Kdybych to nevěděl, vznikl by z toho potom detektivní román ve stylu Aghaty Christie, kdy v průběhu detektiv vytáhne nějakou informaci, kterou čtenář třeba vůbec netuší. Já chci, aby čtenář měl stejné informace jako postavy a sledoval vyšetřování s napětím, a aby to napětí vydrželo.

Když poté načerpám všechny informace, které jsou k psaní potřeba, tak nastane doba, kdy chodím na dlouhé procházky a při nich přemýšlím, jak dané informace využít co nejlépe. Všichni mě tu už znají, farmáři mě zdraví z traktorů a ptají se, jak jsem daleko, jestli jsem už začal psát. Při procházkách se nejlépe přemýšlí. Pak vše zapadne na svá místa. Tak tři až čtyři týdny vymýšlím, jaká bude první věta a jak román vlastně začne. A pak si jednoho dne sednu a všechno to sepíšu. Když pak přijde domů moje žena Kirsten, hned se zeptá: „Ty jsi dnes psal, že ano?“ Jde to na mě prostě poznat. A jak jednou začnu psát, tak pak už to jde samo.

Jací jsou vůbec vaši oblíbení autoři historických románů? Co byste doporučil?

Já mám moc rád Mary Stewart, která svého času psala příšerné, ale opravdu příšerné romány pro ženy. Já jsem si oblíbil její čtyři romány o Arturovi, což jsou skvělé romány, které znázorňují dobu železnou. Podle mě nejlepší knihy o době železné, které kdy vznikly. A skutečně na Mary Stewart obdivuji, že bylo schopná ty knihy napsat tak, jak je napsala.

Vy ale kromě historických románů píšete i společenské romány ze současnosti. Není Vám trochu líto, že tyto romány taky nejsou překládány? Že zapadnete do škatulky „detektivkáře“?

Mé společenské romány ze současnosti líčí hodně poměry v Dánsku a život na venkově. Zabývají se postavením dánské církve, takže si myslím, že by tahle tématika nikomu za hranicemi Dánska moc neřekla. Já například píšu i žalmy a ty se taky nepřekládají. Naopak, jsem rád, že si cestu ven našly právě historické romány. Moje současné romány by se asi nikomu v Čechách nelíbily.

Když je řeč o Čechách, neplánujete v budoucnu zasadit nějaký z Vašich románů právě do Česka?

Tak daleko jsem ještě nepřemýšlel, ale kdybych našel nějaké téma, které by mě moc zajímalo, tak bych se do toho rád pustil. Já jsem psal už i romány, které se odehrávaly v Anglii nebo Německu, takže mi není cizí pustit se do historie jiné země. Otázka ale je, jestli by to nějaký Čech nezvládl lépe než já.

Kdo byl Knut?

Knut Veliký (cca 985 – 12. listopad 1035) byl vikinský král Dánska, Anglie, Norska a části Švédska (souhrnně tzv. „Severská říše“). Jeho státnické, politické a vojenské úspěchy ho řadí mezi největší evropské osobnosti té doby. Jako vládce anglické arcidiecéze a diecéze dánské a jako vlivná postava mezi středověkými panovníky byl uznávanou autoritou i mezi církevními hodnostáři a dokázal prosadit velké výhody pro své lidi u papeže. Někdy bývá označován jako císař severu. (zdroj: Wikipedia.org)

Autor: Jakub Šimáček