Kdo jste Ranhojiče četl, musíte uznat, že na první pohled “dlouhých” 150 minut je ve skutečnosti ještě málo. Epická historická freska o mladém lékaři jménem Robert Jeremy Cole by se klidně mohla natáhnout na čtyři hodiny. Anglie, Skotsko, Persie, dokonce i malá odbočka do Indie – všechny tyto lokace hrají důležitou roli v příběhu lékaře, který nejenom, že umí léčit, navíc oplývá i vcelku zajímavou (a smutnou) schopností – vycítit blížící se smrt.
Kromě toho kniha obsahuje daleko více motivů, od těch lehkých až po ty nejsilnější kalibry (židovství, náboženský fanatismus, láska, osudovost). Ranhojič se ovšem nestává nabubřelým románem, který by se snažil postihnout několik historických motivů naráz – působí spíše jako učebnice, jako mohutná a obrovská studie společnosti v 11. století, přičemž vás nepřestane zahlcovat informacemi o tom, jak se tehdy žilo a jak tvrdý život to byl. Dozvíte se jak žonglovat, jaké oblečení se nosilo, jak smýšleli medici a jaké postupy se tehdy v lékařství používaly (a věřte tomu, že pouštění žilou bylo jednou z těch nejpříjemnějších metod), zjistíte postoj lidí k životu i k náboženství a to vše na pozadí příběhu mladého, nešťastně zamilovaného medika – jinými slovy, co víc si můžou lidé libující si v historických románech přát.
Samozřejmě tato epičnost přináší ono osudné ale – čím víc je kniha detailní, popisná, rozvětvená a mnohovrstevnatá (a to Ranhojič vskutku je), tím horší je převést ji adekvátně na plátno. Po dlouhých letech se k tomu odvážili až Němci a jejich Ranhojič rozhodně nenaznačuje, že by šlo o nějakou levnou produkci “a lá televizní film.” Naopak, Ranhojič se tváří a působí stejně epicky jako kniha. Odpovídá tomu i herecké obsazení, kde září jako vždy výborný Ben Kingsley (Gándhí, Schindlerův seznam, Dům z písku a mlhy) hrající Avicennu a Stellan Skarsgård (Nymfomanka, Muži, kteří nenávidí ženy). V hlavní roli se pak objevuje nadějný nováček Tom Payne, který výborně zvládl přechod z televizních filmů na stříbrné plátno.
Ale zpět k obavám z “nezfilmovatelnosti nezfilmovatelného.” Ranhojič je sice komplexní román, ale rozhodně je zfilmovatelný – a německému týmu se to povedlo na výbornou. Víme, že internetové filmové servery občas zkreslují svým hodnocením realitu, ale v tomto případě se klidně postavíme na jejich stranu – jinými slovy, jeden filmový server se může plést, ale všechny ne. Výborné hodnocení navíc doprovází i nadšené reakce – ano, film neobsahuje tolik jako kniha (je logické, že 700 stran musíte trochu odlehčit, pakliže se máte vejít do 150 minut), ale všechny zkratky jsou logické a nijak neubírají jak na atmosféře, tak na síle příběhu. A to už je samo o sobě to nejlepší možné doporučení.
Ranhojič vtrhne do českých kin 8. května, nové vydání stejnojmenné knihy jen o pár dní později a to 28. května.
Autor: Jakub Šimáček
Soutěž
Vyhrajte na našem Facebooku jeden z pěti balíčků obsahující knihu Ranhojič, filmový plakát a 2 lístky do kina (CineStar, platí do konce května).
Výherci soutěže a jejich odpovědi na otázku „Jak byste léčili chřipku, kdybyste žili v Persii o 10 století dříve?“
Naordinoval bych pacientovi pár hodin létání na koberci a následně bych ho svěřil do péče džinovi. Jiří
Klidem na lůžku, horkou vodou s citronem a kardamonem a tanečním vystoupením před lůžkem nemocného. Linda
Nijak. Stejně by to určitě nešlo, protože se vsadím, že na chřipku (a vůbec cokoli) umírali hlavně chlapi, a těm – jak je známo – není při nemoci pomoci. Huyen Duong
Použil bych nějakou silnější nemoc.Ta by zahubila chřipku. David
Pokud nejsou k dispozici léky, tak třeba bylinky, u nás doma při chřipce pomáhá svařený čaj se zázvorem a kapkou slivovice, alkohol objevili Arabové už v 9. století, avšak Korán ho zakazuje. Ale dobrý lékař si poradí, jak vysvětlit užití léku. Jaroslava
Napsat komentář