Novinka Domov je stav mysli, intimní román z pera debutantky Veroniky Havlíkové, nabízí emotivní cestu do nitra jedné ženy – partnerky, dcery, budoucí matky, a především člověka hledajícího své místo na světě. Přečtěte si rozhovor s autorkou!
Název vašeho debutového románu je velmi poetický i filozofický zároveň. Co pro vás osobně znamená „domov jako stav mysli“ a jak vznikla tato metafora?
Domov pro mě není jen jednou konkrétní adresou, ale spíš prostorem uvnitř sebe – stavem, kdy se člověk cítí bezpečně a klidně. Když může být sám sebou. Tahle metafora vznikala nenápadně, postupně, po všech těch cestách, odloučení a návratech. Z poznání, že i to nejkrásnější místo zůstává pouhou kulisou, pokud v sobě necítíme vnitřní klid. A že domov je možné nosit v sobě – v tichu, které je přítomné i uprostřed chaosu, v blízkosti milovaného člověka nebo třeba jen při pohledu na nebe.
Vaše kniha nabízí intimní vhled do života ženy procházející těhotenstvím, vztahovými změnami i reflexí minulosti. Do jaké míry jste čerpala z vlastních zkušeností a co bylo pro vás při psaní nejosobnější?
Určitě jsem čerpala ze situací, které jsem zažívala i v průběhu svého těhotenství, ale příběh vznikl v mém nitru ze zkušeností, poslouchání příběhů a pozorování emocí jiných. Díky cestování jsem se setkala s tolika osudy, že jsem cítila potřebu napsat příběh ženy, která vloží všem těm pocitům život a dovolí si skrz své vlastní emoce prožít i to, co si někteří lidé často zakazují. Nejosobnější pro mě byly momenty vnitřního přerodu – ty, které člověk často nevysloví, ale co ho ve skutečnosti formují nejvíc. Těhotenství je časem proměn – tělesných i duševních. A právě toto jsem se snažila zachytit co nejautentičtěji. Se vší syrovostí, krásou i pochybností, která k tomu patří.
Jedním z klíčových motivů je vztah mezi generacemi, zejména citlivě zobrazené stáří a blízkost s prarodiči. Proč pro vás bylo důležité toto téma zpracovat?
Prarodiče v sobě nesou jiný rytmus času – pomalejší, hlubší, naslouchající. Často vnášejí klid do období, kdy sami hledáme směr nebo se potýkáme s nejistotou. Vztah s mojí babičkou a dědou mě formoval víc, než jsem si tehdy dokázala uvědomit. Psát o nich pro mě bylo způsobem, jak jim poděkovat, i když je to tam nahoru. Chtěla jsem zároveň zachytit, jak stáří proměňuje nejen tělo, ale i to, jak milujeme, vnímáme přítomnost a druhé lidi. Stáří je někdy přehlížené, téměř neviditelné – a přesto je hluboce lidské, křehké a nesmírně přítomné.
Postava hlavní hrdinky se vyznačuje silnou introspektivností a vnitřní proměnou. Jakým způsobem jste k jejímu vývoji přistupovala a čím jste se při jejím utváření inspirovala?
Nechala jsem ji růst. Nepřišla ke mně hotová. Vznikala postupně, s každou větou a otázkou, kterou jsem si během psaní pokládala. Nepřistupovala jsem k ní jako k postavě, kterou je třeba hodnotit. Inspirovaly mě všechny ženy, které se někdy bály, pochybovaly, a přesto šly dál – možná jinak, pomaleji, ale o to opravdověji. Hrdinka je pro mě zrcadlem. Ne mým vlastním, ale těch tichých vnitřních proměn, které v sobě neseme a o kterých se nahlas mluví jen zřídka.
Váš jazyk je velmi obrazný, pozorný k detailu a místy lyrický. Jak byste popsala svůj styl psaní a jaké autorky či autoři na vás měly vliv?
Můj styl je naslouchající. Detailní. Mám ráda věty, které spíš naznačují než ukazují a nechávají čtenáři prostor cítit a domýšlet si po svém. Nevycházela jsem přitom z konkrétních literárních vzorů. Neformovalo mě čtení jiných autorů, ale spíš vlastní psaní – osobní a autentický tón, který jsem si přirozeně nesla z blogu a později z psaní článků do časopisů. Vždycky mi šlo spíš o zachycení autenticity než o literární formu. Věřím totiž, že citlivost a upřímnost jsou někdy silnější než technická dokonalost.
V románu se objevují i humorné či ironické momenty, které přirozeně odlehčují těžší témata. Jak důležitou roli podle vás hraje humor v literatuře o složitých životních situacích?
Obrovskou. Humor je způsob, jak vydržet i to, co by jinak bylo těžké unést. Není to únik, ale spíš jemný obranný mechanismus, který umožňuje nadhled. A právě v literatuře, která se nebojí jít do hloubky, je podle mě humor důležitým protipólem – pomáhá udržet rovnováhu. Protože i ve chvílích, kdy pláčeme, se často smějeme. A naopak. A nemůžete čtenáře neustále dostávat do temnoty a těžkých témat, jelikož v životě je těch náročných momentů tolik, že je třeba ukázat i ten nadhled a humornou ironii.
Mateřství, partnerské soužití i osobní nejistoty jsou vykresleny s velkou psychologickou přesností. Byla pro vás studia sociální práce v tomto směru inspirací?
Rozhodně ano – ale ne skrze fakta nebo teorie. Spíš ve způsobu, jak vnímat a naslouchat i nevyřčeným věcem. Studium sociální práce mě naučilo být pozorná k jemným signálům, k emocím pod povrchem. Nehodnotit, ale snažit se pochopit. To je podle mě základ i v psaní – otevřít a vcítit se, i když jde o fiktivní postavu. A právě tuhle schopnost považuji za jednu z nejcennějších, kterou mi sociální práce dala.
Jaký byl váš tvůrčí proces? Psala jste příběh chronologicky, nebo jste postupovala spíše tematicky či po epizodách? A jak dlouho kniha vznikala?
Psala jsem podle nálady, vnitřního rozpoložení, podle toho, co si zrovna říkalo o pozornost. Chronologie přišla až později. Kniha vznikala pomalu, přirozeně, v rytmu života – v mezičase mezi překládáním, péčí o rodinu, mezi cestami a návraty. Byly dny, kdy jsem psát nemohla, a jiné, kdy to šlo samo. Trvalo to necelý rok. Mohlo to být i déle, ale cítila jsem, že pak bych možná začala psát to, co už tam nemusí být. Příběh dostal přesně tolik času, kolik potřeboval.
Vaše prvotina vzbuzuje silné emoce a přirozeně vybízí k otázce: zvažujete její filmové nebo audiovizuální zpracování? Uvažovala jste o pokračování nebo navazujícím díle?
Film není něco, co bych plánovala. Ale kdyby někdo v příběhu viděl potenciál pro vizuální ztvárnění, určitě bych tomu byla otevřená. O pokračování zatím neuvažuji. Ale některé postavy ve mně pořád žijí. Jako by ještě neřekly všechno. Možná se mi zase připomenou. A pokud ano, budu připravená je znovu vyslechnout.
Co byste si přála, aby si čtenáři z vašeho románu odnesli? A můžete již nyní prozradit, zda pracujete na dalším literárním projektu?
Přála bych si, aby si čtenáři odnesli pocit, že nejsou sami. Že i v nejistotě, bolesti nebo chaosu existují linie naděje. Že i když někdy nerozumíme ani sami sobě, vždycky je možné najít místo, kde se dá být v klidu. Alespoň na chvíli. Nechci nabízet návody – spíš prostor k nadechnutí, zamyšlení. Pro zastavení, sdílení a vlastní prožitek. Pokud se čtenář někde v příběhu najde, nebo v něm naopak objeví někoho jiného, komu porozuměl – pak to mělo smysl. A co se týká další knihy – pár nápadů mám. Možná bude o cestách napříč světem, možná opět o těch, které vedou do našeho nitra. Nechávám to otevřené. Jako život sám. A tak jako psaní, které si řekne, že je čas znovu začít.
Veronika Havlíková (* 1984)
Překladatelka, autorka a nadšená cestovatelka. Vystudovala sociální práci a cestovní ruch, ale její profesní dráhu ovlivnily především cesty po světě, které inspirují také její literární tvorbu. Více než deset let se věnuje překladatelství na volné noze a své zkušenosti sdílí i na stránkách www.cestovatelka.com. V polovině května vyšel její románový debut Domov je stav mysli, který představila na veletrhu Svět knihy Praha. Je vdaná za režiséra, scenáristu a spisovatele Rudolfa Havlíka.
O knize:
Život je mozaikou nenápadných okamžiků, které nás formují. Někdy nás pohání láska, jindy temné stíny minulosti. Román Domov je stav mysli je příběhem ženy, která hledá cestu mezi pochybnostmi a nadějí, mezi bolestí a radostí. Je to vyprávění o rodině, přátelství, lásce, důvěře a křehkosti lidských vztahů. Domov není místo, které dostanete – je to něco, co musíte sami tvořit, každý den, tam, kde právě jste, protože domov je stav mysli.
Napsat komentář