S Tomášem Šebkem o misi v Jemenu i nepostradatelnosti borůvkových koláčů

„Když se díky mojí knížce dozvíte něco o Jemenu, místě největší humanitární katastrofy dneška, tak ta knížka splnila svůj účel. Protože když se o něčem nemluví, neznamená to, že to neexistuje.“ říká Tomáš Šebek, který si na své konto přidal další misi s Lékaři bez hranic a také další knihu. Nehraje si na spisovatele a nehodnotí, předává čtenáři své svědectví. Jeho syrové vyprávění vás rozesměje i dojme, přestože často vypovídá o věcech víc než vážných.


Tomáši, na svém kontě už máte vícero misí s Lékaři bez hranic a také vícero knih. Byla mise v Jemenu a kniha Nebe nad Jemenem v něčem odlišná, něčím výjimečná?
V Nebi nad Jemenem jsem se snažil o takový sumář zkušeností z předchozích misí. Člověk stárne, v žádném případě nezraje. Nutilo mě to přemýšlet nad nějakým vyšším smyslem toho všeho. V Afganistánu je válka už 40 let. Válka v Jemenu je pro mě specifická tím, že mi přišla hrozivě realistická, moderní. Zasáhla Jemen před třemi lety v jeho plném zdraví. Tohle se může stát kdekoli ve světě. Druhým specifikem téhle mise bylo to, že jsme se v noci nemohli z bezpečnostních důvodů vracet do nemocnice. To byla nevýhoda pro mě jako zdravotníka, ale výhoda pro psaní. Bylo víc času pokusit se psát a přemýšlet.

Nemohli jste se zdržovat jinde než v nemocnici a na základně Lékařů bez hranic?
Ne, nemohli. Já jsem Jemen vlastně vůbec neviděl, tedy neprošel vlastníma nohama. Byl jsem v nemocnici, na základně, nebo mě transportovali z hlavního města San´á do místa, kde jsem pracoval, tedy nemocnice Al-Káida. To místo se tak jmenuje, ale nemá to nic společného s teroristickou organizací, v arabštině to znamená prostě báze nebo základna. Z Jemenu jsem tedy viděl jen to, co lze zpoza okýnka jedoucího auta zahlédnout. Nemohli jsme ze základny vystrčit nos.

Jaký byl cíl jemenské mise?
Cíl mise stanovují Lékaři bez hranic. Primárně jde o to naučit místní personál to, co umíme, nebo doufáme, že umíme my. V Jemenu byl projekt na vysoké úrovni a v tak pokročilé fázi, že mohl být de facto během několika týdnů plně předán do rukou místních lidí. A to je naše mise. My chceme vyvézt know-how. Z počátku to jsou nutně materiál a peníze, ale cílem našeho snažení je naučit místní lidi, aby si v dané situaci dokázali pomoci sami. Jakmile se nám to podaří, přesouváme tým našich pracovníků jinam.

Vy sám pak fungujete jako určitý supervisor?
Vždycky, když mě někdo označí za supervisora, tak mi běhá mráz po zádech. Je sice pravda, že v rámci mé funkce jsem jakýmsi dohlížitelem, ale za supervisora se nepovažuji, jsem obyčejný průměrný chirurg. Navíc ten, kdo dohlíží, mentoruje, školí nebo koučuje, se právě touto činností sám učí. Učí se od ostatních. Takže je to spíš taková vzájemná spolupráce. Znovu jsem se něco nového dozvěděl, viděl jsem jiné postupy. Když to zkrátím, nechal byste si někdo vyoperovat slepé střevo v lokální anestezii? Tady v Čechách asi nikdo, ale v Jemenu je to standard. Tam se operuje zánět slepého střeva v lokální anestezii za sedm minut. Myslel jsem si, že bych tuto praxi přenesl k nám do Nemocnice Na Františku, ale čeští pacienti se na to moc netváří.

Zánět slepého střeva byl v Jemenu snad nejčastěji prováděným chirurgickým zákrokem. Máte nějakou teorii, proč zrovna tento zákrok?
Těžko říct. Nemocnice suplovala péči mnoha dalších nemocnic, které tam ale nebyly, neexistovaly. Ti pacienti se asi prostě koncentrovali u nás. Apendix se arabsky řekne záida, takže já jsem nemocnici Al-Káida rychle přejmenoval na Al-Záida, všeobecná nemocnice apendicitidy.

Jaká další onemocnění nebo zranění jste se svými kolegy chirurgy
v Jemenu nejčastěji léčili či ošetřovali?

U dospělých to byla všehochuť, variace „od Šumavy k Tatrám“. Já se v knížkách hodně soustředím na děti a ženy. Děti, podle hesla, které neustále opakuji, do války nepatří. Dětské pacienty jsem rozděloval podle svého pozorování do tří skupin: 1) Děti, které postrádaly běžnou chirurgickou péči. Například chlapeček, který šel pěšky jedenáct dní z horského města s prasklým apendixem. Přežil to. 2) Děti, které si hrají na ulicích a přijdou k nějakému úrazu. Děti si totiž prostě chtějí hrát a hrají si i ve válce. Zástupkyní této kategorie je holčička, které přejel přes hrudníček náklaďák. 3) Děti, které trpí válečných konfliktem. Nejčastěji jde o postřelení, ať už cíleně, nebo omylem. Jemenci mají mimo jiné rádi tzv. happy shooting. Když se jim něco podaří, jsou schopni vystřelit do vzduchu oslavnou dávku z kalašnikova. Jenže ty kulky se dolů vracejí stejnou rychlostí jako letí nahoru a mohou zranit civilistu nebo dítě. Něco podobného se stalo i chlapci, kterého omylem postřelili kalašnikovem. Jeho strýcové se v kavárně zvedali od stolu, aby zaplatili. Vy si zvednete kabelku nebo šrajtofli, oni si zvedají odjištěné kalašnikovy. Takhle vyšla rána a tomu chlapečkovi málem vzala život. Dhan to přežil. Protože byl neskutečně statečný, dal jsem mu v knížce další jméno – Drak. Drak Dhan.

Měl jste i další pacienty, které jste takhle pojmenovával?
Vždycky si na misi najdu jednoho pacienta, člověka, který moje reportáže propojuje jako taková červená nit. Radili mi to spisovatelé, a protože to já nejsem, tak jsem to nějak zkusil. V Nebi nad Jemenem je to Hamza, jednadvacetiletý student. Hamza utrpěl těžké zranění a od začátku až do svého propuštění byl v péči mě a mých kolegů. Ten příběh dopadl dobře, takže se nemusíte bát.

Nakousl jste téma žen. Jemen je převážně muslimská země. Jak se
v Jemenu žije a pracuje ženám lékařkám?

Kultura v Jemenu je jiná, stejně tak práva žen a jejich postavení ve společnosti. Na misi to musíme respektovat a chovat se korektně. V nemocnici pracovaly dvě skvělé lékařky, Kawthar a Akmar. Dělaly tu samou práci jako lékaři, celou dobu jsme spolupracovali. Já jsem si nakonec neodpustil, abych je nevyzpovídal. A šel jsem do velkého detailu. Ptal jsem se jich, jaké je to pracovat s muži, studovat v maskulinní společnosti, jestli jsou jejich výdělky stejné jako mají muži. Šel jsem i kousek dál a ptal se, jak se randí v Jemenu. Zjistil jsem třeba, že lékařky si často berou za muže lékaře, protože někdy jen ti dokáží pochopit, co všechno obnáší pracovat jako lékař či lékařka. Po sňatku se totiž může stát, že jemenský muž zakáže své manželce chodit do zaměstnání. Více se ale dozvíte v knížce. Ženy lékařky jsou v Jemenu nesmírně vzdělané, mají perfektní smysl pro humor, vlastně mnohem lepší než ti chlapi tam.

Pro jemenské ženy bylo přece jen do jisté míry nebezpečné se vám svěřovat. V knížce zaznívá i „hlavně to nedávej na facebook“.
Všechny hovory musely být posvěcené nejen ženami samými, ale často i jejich manželi nebo otci. V souvislosti s facebookem nastala jedna tragikomická situace, kdy jsem se loučil s celým ansáblem nemocnice a čtyři dámy se se mnou chtěly vyfotit. Ještě nikdy se takhle nefotily. Umístit takovou fotografii na facebook by pro ně bylo nebezpečné, někdo z jejich rodiny by to nemusel unést. Nakonec jsme vše prodiskutovali a stanovili si nějaké hranice. Tuhle fotku můžu ukázat na veřejné přednášce, ale na facebook se nedostane. Rád a s gustem pak na fotografii ukazuji a říkám: Tak a ty dvě, to jsou inženýrky ekonomie, a ty druhé dvě jsou psycholožky. My si totiž často myslíme, že v Jemenu žije populace nevzdělaných lidí, ale je tomu naopak, oni jsou nesmírně vzdělaní.

Jak moc do léčby v Jemenu vstupuje náboženství?
Medicína je tam naprosto stejná, lékaři a zdravotnický personál absolvují stejné školy jako tady v Evropě. Občas můžeme najít nějaké drobné detaily. Roli hrají spíš kulturní rozdíly. Má-li třeba muž vyšetřovat ženu, potřebuje k tomu souhlas jejího muže, otce či bratra.

Na to, co z mise můžete uveřejnit, se vztahují pravidla Lékařů bez hranic. Jak moc je to přísné? Je něco, co vůbec nemůže jít ven“?
Nemůžete popisovat politiku, lokalitu, ve které pracujete, vojenské pozice, vybavení nebo něco takového. Snažíme se být obecně neutrální. Stejně tak ve svědectví, které přinášíme. Naše pozorování se soustředí na pacienty a to, čím tam lidé trpí. Jako lékař na misi reprezentuji organizaci a musím si hlídat své vystupování. To má totiž význam pro vnímání Lékařů bez hranic jako takových. Není to tedy úplně jednoduché psaní, píšete trochu se zodpovědností.

Texty vašich knih vznikají z původních reportů nebo zápisků, které zaznamenáte během mise. Jak hodně pak text upravuje redakce Paseky, tedy vašeho nakladatele?
Běžně se editor baví tím, že opravuje i/y, občas mi ve větě chybí podmět nebo sloveso. Editoři z Paseky mi ale jinak do textu skoro nezasahují. Hotovou verzi pak ještě nechávám číst kolegy z Lékařů bez hranic, abych se tak trochu pojistil, že tam nenechám něco, co by mohlo někoho poškodit. Ten finální text se, řekl bych, tak z 95 % podobá tomu syrovému, který z misí posílám e-mailem.

Pracovní název knihy byl Ohňostroj v Jemenu. Proč se tak kniha nakonec nejmenuje?
Ohňostroj proto, že „Tomáš“ v arabštině znamená ohňostroj. Vždy, když jsem se v Jemenu představoval, tak všichni vyprskli smíchy. Na žádné misi předtím nebyl nikdo schopný říct moje jméno. Býval jsem Thomas nebo Tom, ale tady, tady všichni vyslovovali moje jméno perfektně, a s žižkovským dialektem. Pracovní název jsme nakonec zavrhli i proto, že ohňostroj tak trochu připomíná válku, která není veselá. A z toho si legraci rozhodně dělat nechci. Takže nakonec Nebe nad Jemenem. Motiv nebe se totiž v knize častokrát opakuje.

Jak jste se vůbec popasoval s arabštinou?
Je to neuvěřitelně těžký jazyk. Dřel jsem několik veršů v arabštině celou noc, abych se s kolegy rozloučil slovy jejich oblíbeného básníka. Můj kamarád mi tyhle verše přepsal foneticky a nakonec mi je i namluvil, ale stejně jsem to nedal. Pamatuju si akorát začátek.

Čtenáři vašich knih dobře vědí, že nejen doma, ale i na misi bytostně potřebujete nějaký pohyb, nejčastěji běh. V Jemenu jste ale nemohl mimo základnu a nemocnici, jak jste to vyřešil?
Běhal jsem po schodech třípatrové vily, ale hned jsem si utrhl lýtko. Pak jsem objevil běžecký pás a rotoped, tak jsem si hrál na triatlon. Pás jsem si postavil k jednomu oknu, to ústilo do ulice, rotoped jsem dal směrem k horám. Na rotopedu jsem jezdíval „Giro de Jemen“ a na běhacím pásu jsem si představoval, že běžím ulicí. Jiná alternativa tam nebyla. Pak jsem ještě zjistil, že jeden kolega umí fantasticky boxovat. Tak jsem to párkrát zkusil. Když jsem si zničil ruce, usoudil jsem, že to pro chirurga asi nebude.

Psaní u vás začalo jako záznam nebo jako určitá forma terapie. Kdy jste si naplno uvědomil, že to lidi fakt zajímá?
Ze začátku mě museli přesvědčovat. Když jsem na Haiti asi v roce 2010 začal posílat první zápisky, napadlo někoho, že bych s tím mohl oslovit nějaké nakladatele. Úplně to nedopadlo, ale čtenářů postupně přibývalo. A nakonec vyšla první kniha v Mladé frontě. Vypadalo to, že to bude úplně zapomenuté. Pak přišel Afganistán. Kniha z mise tam mi dodala trochu víc odvahy i naděje, a tak jsem se pokoušel dál. A laskavý čtenář to četl, konzumoval, kupoval, a proto tady dneska sedíme. Veškerý dík za to patří hlavně vám, kteří moje knihy čtete.

Pracujete v nemocnici, věnujete se projektu uLékaře.cz, přednášíte, píšete knihy, máte rodinu, sportujete. Stíháte toho moc, máte na to pořád sílu?
Právě že nemám. Já jsem zjistil, že jsem člověk. To bylo bezvadné zjištění. V Jemenu se mi stalo, že jsem přestal spát. Pak jsem nespal ještě asi dva, tři měsíce. Dříve jsem opakovaně velkohubě prohlašoval, že spát nepotřebujete. Ale jakmile přestanete spát, vaše výkonost klesne, přestanete tvořit, váš život bude plochý jako s velkou dávkou antidepresiv nebo při kocovině. Hodně mi pomohla kniha Proč spíme. Nastavil jsem si režim a striktně ho dodržoval. Nakonec jsem nespavost zvládl, vrátil jsem se ke svým pěti nebo šesti hodinám, ale v Jemenu to byly tři.

Pořád odmítáte takovou tu aureolu supermana, kterou vám někteří přisuzují. Píšete hodně cynicky, často si sám ze sebe děláte legraci. Jak moc potřebujete v životě humor?
Hrozně moc. Velmi často asi nejsem vůbec zábavný, ale humor obecně patří do života. Když si vzpomenete na české filmy, doktor je typicky nositelem kvalitního humoru. Jsem přesvědčený, že humor do medicíny prostě patří. A patří tam i ten cynický. Pro českého pacienta je zcela v pořádku pracovat i s černým humorem. Humor je otvírák, icebreaker. Když k vám přichází vynervovaný pacient, tak je fajn, když je první kontakt mezi vámi nějak zabalený do humoru. Lidé se většinou uvolní. Takže já vždycky hned ve dveřích s úsměvem žádám od pacienta borůvkový koláč. 😊