Česká autorka píšící romantasy a romantické knihy pod pseudonymem Eleanor Corvin se poprvé čtenářům představila v roce 2021, kdy vyšla její první série Smrti se smát, v roce 2025 následovala série Černá vdova. Všechny knihy této talentované autorky si u čtenářů získaly velký ohlas.
Kdy jste se začala věnovat psaní a proč jste si zvolila pseudonym Eleanor Corvin?
Psaní jsem se začala věnovat na střední škole, kdy jsem psala fanfiction povídky ze světa Harryho Pottera. Právě z té doby pochází i můj pseudonym, který je dnes sice lehce upravený, ale stále vychází ze dvou přezdívek, které jsem tehdy používala — původní Eleanor a pozdější Aranel van de Corvin.
Eleanor pro mě od začátku představovala určitou únikovou identitu, způsob, jak na chvíli odložit starosti běžného světa a ponořit se do jiných příběhů a rolí. A vlastně mi to tak zůstalo dodnes — když píšu, stávám se někým jiným a ty chvíle, kdy můžu na realitu zapomenout, si opravdu užívám.
Co se týče samotného jména, vymýšlela jsem ho jako většina teenagerů pod vlivem oblíbených filmů a knih. Příjmení Corvin například vzniklo během mé krátkodobé posedlosti sérií Underworld.
Představíte prosím čtenářům vaše knihy?
Na svém kontě mám dvě knižní série, zbytek mých knih jsou samostatné příběhy, které se dají číst nezávisle na sobě. To je pro mě důležité — nemám ráda, když čtenář musí nutně čekat na pokračování, takže i mé série jsou vystavěné tak, aby se jednotlivé díly daly číst samostatně.
První sérií je Smrti se smát, která se odehrává ve světě smrtek. Je to oddechová romantasy s humorem a nadhledem, ale zároveň se v ní dotýkám i vážnějších témat a traumat.
Druhou sérií je Černá vdova (Callum, Noah, Declan), která spadá do romanticko-erotického žánru. Přestože to může na první pohled působit jako typ knih, které jsou jenom o tom jednom a nic se tam neděje, spojuje je s mými ostatními příběhy stejný základ: přestože jsou oddechové a mezi hlavními postavami to jiskří, zároveň jsou v každém díle záměrně vložena i vážnější témata — například vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka, nebo u žen dojem, že když se stanou matkami, někdy mají pocit ztráty své identity.
Zkrátka ať už jde o sérii nebo stand-alone knihy, vždycky se snažím psát příběhy, které jsou čtivé a zábavné, ale zároveň mají i něco pod povrchem.
Jak vás napadlo zvolit pro sérii Černá vdova pavoučí motiv? Slouží jako metafora pro hlavní hrdinku a její vztahy s muži?
Pavoučí motiv u série Černá vdova nevznikl jako předem promyšlená metafora pro hlavní hrdinku nebo její vztah k mužům. Název se zrodil obyčejně — a vlastně úplnou náhodou.
Když jsem knihu začínala psát, řešila jsem mimo jiné název pro strip klub, který se v příběhu objevuje. Volala jsem si o tom s kamarádkou a mezi řečí, trochu ze srandy, padl návrh „Černá vdova“. Líbilo se mi, že to znělo vyzývavě a zapamatovatelně, a zároveň to odkazovalo na jednu postavu v knize, která trpí arachnofobií. Motiv pavouka se tedy v knihách objevil jako hravý nápad, který nakonec celou sérii krásně sjednotil.
Kdo připravuje obálky k vašim knihám? A pokud využijete ilustrátora, necháváte mu volnou ruku, nebo spolupracujete?
Pokud obálku nevytváří přímo grafik nakladatelství, spolupracuji většinou s ilustrátorkou Adélou Stopkou. Vždycky záleží na konkrétní knize — u většiny obálek jsem nechala ilustrátorce volnou ruku, protože jsem cítila, že vizuální styl a atmosféra si žádají tvůrčí svobodu.
Zároveň ale považuji za důležité být do procesu zapojená alespoň v rovině konzultací. Jsou knihy, kde mám jasnější představu o určitých motivech nebo náladě, které chci, aby obálka odrážela.
Jako autor totiž potřebuji mít s výsledkem vnitřní soulad — obálka je tváří příběhu a v první řadě se musí líbit mně, abych ji mohla s klidným svědomím čtenářům představovat.
Ideální spolupráce je tedy pro mě taková, kdy ilustrátor dostane prostor tvořit, ale zároveň se mnou průběžně komunikuje a zohlední i můj pohled na svět knihy.
Píšete fantasy a romantiku. Ve kterém žánru se cítíte lépe? Máte nějaké oblíbené zahraniční nebo české autory?
Popravdě záleží na náladě. Poslední dva roky jsem se věnovala spíš romantickým příběhům, ale teď cítím, že se mi začíná stýskat po fantasy, takže možná psaní proložím zase nějakým fantasy příběhem. Píšu zkrátka podle toho, co mě zrovna baví.
Oblíbených autorů mám mnoho, ať už zahraničních nebo českých. Z českých bych ráda zmínila Šárku Przewoznou, Lenku Hlavničkovou nebo Lucii Zikudu, protože tyhle autorky si vážně zaslouží pozornost a myslím, že jejich příběhy čtenáře velmi mile překvapí.
Co chystáte na rok 2026, na co se čtenáři mohou těšit?
V roce 2026 se čtenáři mohou těšit především na nové vydání série Smrti se smát, které vyjde teď v únoru. Jak jsem již zmínila, jde o humorné romantasy ze světa smrtek, které je vystavěné jako volný pohádkový retelling — ale pojatý po mém.
První díl v sobě nese prvky Červené karkulky, druhý Popelky a třetí motivy Jeníčka a Mařenky. Nejde o doslovné převyprávění pohádek, spíš o inspiraci, kterou jsem zasadila do vlastního světa s humorem, nadhledem a romantickou linkou.
Autorkou rozhovoru je Kateřina Žídková. Fotografie: archiv autorky
Napsat komentář