Martin Vopěnka, jak ho možná neznáte…

Martin Vopěnka napsal dobré dvě desítky knih pro děti i dospělé a podle jeho dobrodružné knížky Spící město se právě natáčí film nejen pro děti. Založil a vede nakladatelství Práh, od roku 2013 je předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Možná jste ale netušili, že se rád vydává za obzor, na cesty mimo civilizaci, do hor a nepohodlí… a svoji spisovatelskou duši si bere s sebou…

Celkem nedávno vám v Mladé frontě vyšla kniha Přežít civilizaci: Mých 30 cest za obzor. Není to však „jen“ strhující cestopis, ale také otevřená výpověď o sobě sama i zamyšlení se nad stavem planety a civilizace. Jak jste došel k tomu, že sepíšete takovou knihu? Nazrál už čas?
Vždycky, když jsem se ohlížel za svými cestami, napadlo mě, že by byla škoda to jednou neodvyprávět. Necítil jsem ale jistotu, že to bude obecně platné, vhodné do knížky. Když jsem se v roce 2018 chystal do Nepálu, uvažoval jsem, že napíšu nepálský chorobopis. Tam bych vylíčil svoje bolístky na cestách a zároveň bolesti planety, které vnímám velice intenzivně. No a pak jsem začal vyprávět od začátku a už to jelo…během vyprávění jsem zjistil, jak nesmírně mě moje cesty obohatily, jaké je to bohatství vzpomínek, zážitků a emocí.

Jak se vám to zpětně psalo? Čerpal jste z nějakých deníků, zápisků?
Ne, já vše lovil ze své paměti. Z těch intenzivních cest si pamatuju skoro všechno…

Rozhodně nejste běžný turista. Cestujete netradičně, hodně nalehko. Jak byste popsal sebe sama jako cestovatele?
Necestuju permanentně, já vidím smysl v tom cestovat za obzor. A protože obzor máme každý jinde, i cestování za obzor může pro každého vypadat trochu jinak. Mám v sobě nutkání opouštět komfortní zónu, občas se vydat do opravdu drsných podmínek a zahodit všechno. Pouze být, splynout, stát se součástí okolí. Bez minulosti, bez peněz. To je velice osvobozující pocit. Ale na rozdíl od toho, jak to možná vypadá na té obálce, já sám sebe nepovažuju za drsňáka. Smích.

Máte potřebu jít na hranu, vyhledat krajní prožitek?
Cílem cesty není dostat se na hranu, ale dostat se mimo civilizaci. To samo přinese hraniční situace. Rozhodně ale není cílem riskovat. Riziko a nepohodlí, to je velký rozdíl. Někdy zažívám krajní nepohodlí, ale kromě raných cest, kdy jsem ještě neměl zkušenosti, se na cestách necítím nějakým způsobem ohrožený.

Přesto se vydáváte na milost a nemilost přírodě. Je to nastavení mysli – nepřipouštět si, že by se mohlo stát něco špatně?
Spoléhat na sebe sama je velice bezpečnou filosofií. To mě naučil polárník Jarda Pavlíček. Dám vám příklad. Když si lidé s sebou do hor vezmou vysílačku, tak se cítí relativně bezpečně. Když ale vysílačka selže, jsou nahraní. Navíc se díky pocitu většího bezpečí častěji pouští za hranici bezpečného. Když člověk ví, že nemá „za zadkem“ žádnou vysílačku nebo helikoptéru, tak se pohybuje velice obezřetně a má smysly víc nastražené. Mám velký respekt k přírodě, která rozhoduje, ne my.

Jakou roli v tom hraje odvaha?
Odvaha neznamená absenci strachu. Ale strach je svazující. Když vás ochromí strach, začnete se špatně rozhodovat. Obezřetnost a střízlivé uvažování jsou lepšími rádci než strach.

Nebál jste se někdy kvůli dětem, rodině?
Ano, to mi přidávalo na tíze. Jednou jsem synovi, který se o mě trochu bál, i slíbil, že to je moje poslední cesta. To bylo v roce 2015. Jenže o tři roky později jsem vyrazil do Himalájí. To už jsem raději nic nesliboval.

Co stojí za touhou lidí cestovat?
Moje první cesty byly umocněné tím, že jsme nikam moc cestovat nesměli. Pudila mě k nim prostě touha po svobodě. Jakmile jsem jednou přičichl k horám, chytly mě. Dnes je cestování nejčastěji módní záležitost. Lidé si odškrtávají, kde už byli, vytvářejí si takové zážitkové itineráře. Cestují někdy i lidé, kterým by bylo vlastně lépe doma. Postrádá to smysl.

V čem je tedy podle vás smysl cestování?
Někteří lidé cestují z touhy, pro některé je to jenom trávení volného času. Nechci to nijak odsuzovat, nejsem proti rodinným dovoleným. Je příjemné si v Řecku sednout do kavárny a zaplavat si v moři. Navíc cestování s dítětem je také objevování… Myslím si ale, že lidé, kteří žijí celý život jenom v pohodlí (a to je dneska možné), jsou o něco ochuzení.

Fotografie: Pavlína Saudková.

Rozmáhající se turismus požírá a ničí svět. Popisujete, jak v Himaláji bagrují cesty, jak v Jižní Americe kácí prales… Existuje něco jako zodpovědné cestování?
Člověk by měl cítit nějakou zodpovědnost. Měl by vědět, kde to té planetě zase vrací. Já myslím, že létání je celkově příliš levné. Ty ceny neodráží dopad, jaký má celý ten byznys na planetu. Jsem například zastáncem toho, aby se z nalétaných kilometrů platily progresivní daně.

Není cestování jako cestování. Jak to bylo dřív a jak cestujeme dnes?
Klíčový rozdíl mezi cestováním dříve a dnes je Google. Když jsem jel v roce 1996 do Torres del Paine, tak jsem neměl nejmenší ponětí o tom, jak to tam vypadá. Dneska když někam jedete, můžete se předem podívat skoro na každý kámen. Člověk není překvapovaný. Dokud nebyl internet, tak se jezdilo de facto do neznáma. Já si pamatuju, jak se mi zdály sny o tom, jak to bude v Patagonii vypadat. Měl jsem sny o fantaskní krajině.

Trefil jste se v těch snech?
No ani ne. Smích.
Spojení s domovem je samozřejmě další věc. Dřív jsme byli závislí na budkách nebo call centrech; bylo vzácné a taky drahé promluvit pár slov s blízkým člověkem. Během měsíce se to poštěstilo třeba jednou nebo dvakrát. Skutečné cestování s dnešní propojeností skončilo.

Píšete, že v přírodě jste zažil největší okamžik štěstí. Bylo to v pouští Atacama, na hranici Chille a Bolívie…
To byl okamžik, který, pokud člověk do té doby nepřemýšlel o smyslu života, mu může změnit život. Částečně se na tom podílel řídký vzduch, částečně čistota pouště i duchovnost prostoru, kde pobývaly starobylé indiánské civilizace. Došlo tam k nějakému propojení, které se těžko popisuje. Byl to ale okamžik, který člověka naplní na celý život.

Jsou tyhle okamžiky největšího štěstí neodmyslitelně spjaté s námahou, utrpením, které cesta přináší?
Nepochybně. Kdybych tam vystoupil z auta, asi sotva bych tam mohl něco takového zažít. Pro takový zážitek si člověk musí doputovat, být doopravdy poutníkem. Zážitek je vrcholem cesty. Nepřijde sám jen tak.

Z názvu knihy by se možná dalo očekávat, že půjde prostě a jednoduše o cestopis. Pouze ten to ale zdaleka není. Vaše kniha je zároveň tak trochu vaší vlastní kronikou i zprávou o stavu planety. Je dost osobní, upřímná a otevřená.
Ano, to je důsledek spisovatelské profese. Člověk musí být velice otevřený, nemůže s tím mít problém. Když jedete na cesty, vezete si svoje problémy s sebou. I tyhle úvahy tam tedy mají místo, jinak by to nebylo věrohodné.

Z textu je hodně cítit sebereflexe. Zamýšlíte se nad svým vztahem k rodičům, nad jejich výchovou, nad vztahy ke kamarádům, partnerkám, dětem…
Já hodně, skoro pořád přemýšlím a pořád si něco srovnávám v hlavě. Když píšu, tak už to mám ale vnitřně vyřešené. Bylo by asi špatné si psaním něco řešit. Píšu, až když jsou ty věci uzrálé a když jsem jejich svrchovaným, nezúčastněným vypravěčem. Píšu o svých emocích, o druhých lidech, ale soudím stejně sebe jako druhé, nenadržuju si.

Jaké to pro vás bylo psát o sobě?
Psát o sobě je zdánlivě jednoduché, ale není to tak. Člověk píše o vnitřních věcech, ale zároveň musí zohledňovat nějakou sdělnost pro čtenáře. Tuhle vyváženost je potřeba už mít v sobě vybalancovanou.

Někdy z knihy zníte jako takový vlk samotář. Je to tak?
Kvůli psaní asi trochu jsem. Protože kdy já mám psát? Před hospodou s kamarády dám vždycky přednost psaní. Přátele mám, ale nejsem permanentně s někým. Zároveň jsou pro mě hodně důležité vztahy v rodině, vztahy s mými dětmi.

Na cestách prý hledáte motivy do svých knih. Pamatujete si některé konkrétní, které se opravdu pak ve vašich knihách objevily?
Je to rezervoár silných emocí, obrazů, prožitků, které se potom dají navěsit na nějakou literární postavu, kterou píšu. Jako když si přinesete bylinky z cesty. Nasušíte si koření a pak to trousíte do těch knih…

Píšete i teď. Prozradíte, na čem pracujete?
Teď píšu román Smrt v Hamburku. Je to fikce, ale předesílám, že ne detektivka. Snad od roku 2011 jsem nenapsal román ze současnosti. Psal jsem hodně pro mládež, antiutopie či vize budoucnosti. Novou knihu vnímám jako výzvu nebanálně uchopit současnost. Vlastně čekám, jestli to dokážu. Nejde tam ovšem o politiku, ale o smysl života konkrétního člověka.

Děkuji za rozhovor.

Ivana Oberhofnerová

Sdílet