Prošla v životě velkou transformací, která ji přiměla psát. Vznikla tak kniha, jež kromě osobního autorčina příběhu přináší hluboké poselství. Modelka, influencerka a především maminka Barbora Lauren napsala knihu, která po dočtení zanechá ve čtenářích silné emoce a bude ještě dlouho rezonovat v jejich myslích.
Báro, dá se říct, že váš život protnul mezník, který jej dělí na PŘED a PO. Pokuste se prosím shrnout, co zásadního se přihodilo.
Ano, dá.
Ten mezník je smrt mého syna. Všechno, co bylo předtím, patří jinému životu – a já jinému já. Po jeho smrti se svět nezastavil, ale změnil tvar. Najednou bylo potřeba se znovu učit dýchat, fungovat, být. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že to jinak nešlo.
To zásadní nebyla jen samotná ztráta, ale i to, co přišlo s ní: ticho, ve kterém se ukázalo, co je skutečné a co ne. Co unese váhu bolesti a co se rozpadne. A taky poznání, že „po“ už nikdy nebude návratem k „před“ – je to úplně jiná krajina, ve které se člověk musí zorientovat znovu, krok za krokem.
Smrt syna se stala i inspirací pro napsání knihy Poselství znovuzrození. Je to tak? Co všechno jste do ní zahrnula?
Ano, je to tak.
Ta kniha ale nevznikla z ambice „psát o smrti“. Vznikla z potřeby přežít. Psala jsem ji jako způsob, jak zůstat ve světě, který se mi najednou rozpadl, a zároveň si v něm znovu najít místo.
Zahrnula jsem do ní svou zkušenost se ztrátou, s truchlením a s tím, co se děje, když člověk narazí na úplné dno. Ale není to jen kniha o bolesti. Je i o proměně, o tichých vnitřních posunech, o chvílích, kdy se mezi trhlinami začne objevovat světlo. O tom, že znovuzrození nepřichází jako velké gesto, ale jako velmi nenápadný proces, který se děje zevnitř.
Je osobní, ale psaná tak, aby se v ní mohli najít i druzí – ti, kteří něco ztratili, nebo ti, kteří se ocitli v bodě, kdy se starý život rozpadl a nový ještě nemá jméno.
Jak jste zvládali ztrátu syna spolu s partnerem? Podporovali jste se vzájemně v překonání bolesti?
Ano, v tomhle jsme měli společnou půdu.
Oba jsme věřili – a věříme – v pokračování duše. Ta víra pro nás nebyla útěkem před bolestí, spíš oporou, která dávala ztrátě jiný rozměr. Pomáhala nám nezůstat jen u definitivního konce, ale vnímat smrt jako přechod, ne jako vymazání.
Neznamenalo to, že by to nebolelo míň. Bolest tam byla a je. Ale vědomí, že vztah nekončí spolu s tělem, nám umožňovalo dýchat v situaci, která by jinak byla nesnesitelná. Každému z nás ta víra pomáhala trochu jinak, ale právě v tom byla i síla – že jsme se mohli opřít o něco společného, i když jsme truchlili každý po svém.
Váš příběh má pokračování. Narodil se vám další syn, kterého jste pojmenovala stejně jako syna, o kterého jste přišla. Měla jste k tomu nějaký důvod?
Ano, důvod tam byl – a nebyl racionální.
Bylo to přání mého manžela i jeho maminky. A mně se postupem času stalo něco zvláštního: už jsem si nedokázala představit, že bych mu říkala jinak. To jméno tam prostě bylo, přirozeně, samozřejmě.
V době, kdy jsem byla těhotná, jsem zároveň procházela regresní terapií. A právě tam se mi ukázalo, že to jméno chce i on sám. Ne jako náhrada, ne jako pokračování v lidském smyslu, ale jako potvrzení hlubší kontinuity. Pro mě to nebylo o zopakování ztráty, ale o přijetí toho, že některé věci se vracejí jinak, než bychom si dokázali rozumově vysvětlit.
To jméno pro mě není připomínkou smrti, ale života – a důkazem, že příběh se sice zlomil, ale neskončil.
Bojíte se vy sama smrti?
Nebojím. Vůbec.
Naopak – vnímám ji jako něco, na co se vlastně těším. Ne v tom smyslu, že bych chtěla odejít ze života, ale proto, že smrt pro mě přestala být hrozbou. Ztratila svůj děsivý tvar.
Po zkušenosti, kterou mám, ji nevnímám jako konec, ale jako návrat. Jako přechod do prostoru, který je mi v něčem důvěrně známý. Smrt se pro mě stala součástí kontinuity, ne bodem vymazání. A možná právě proto už mě neděsí – spíš ve mně vyvolává klid a pocit, že nic podstatného se neztrácí.
Přečetla jste asi spoustu knih, v nichž jste hledala odpovědi na své otázky. Našla jste je? A které tři knihy byste označila jako TOP, zkrátka ty, které vám daly nejvíc?
Ano, četla. Hodně.
Ale časem jsem pochopila, že knihy mi nedaly hotové odpovědi – spíš mi pomohly vzpomínat si. Ujistit se v tom, co jsem už někde hluboko v sobě cítila, ale neuměla jsem to pojmenovat.
Kdybych měla vybrat tři, které pro mě byly opravdu zásadní, byly by to tyhle:
Tou první a zásadní knihou byl Michael Newton – O duších. Ta mi dala základní rámec chápání pokračování duše a toho, co se děje mezi jednotlivými životy.
Další dvě knihy byly od Marty Foučkové – Jsem a Já jsem. Ty pro mě byly hodně niterné, pracovaly s vědomím, identitou a hlubokým vnitřním prožitkem bytí.
A také bych chtěla zmínit klíčovou knihu, kterou byla Bílá kniha – Ramtha, otevřela mi úplně jiný pohled na realitu, čas a vědomí jako takové.
Tyhle knihy pro mě nebyly o hledání odpovědí zvenčí. Spíš mi pomohly potvrdit to, co jsem už někde hluboko v sobě věděla. Nepřinesly útěchu, ale klid a vnitřní jistotu.
V knihách jste našla to, co u psychologů nikoliv. Objevil se přece jen ve vašem životě terapeut, který věřil v nesmrtelnost duše a neříkal vám, že je po smrti konec, musíme vše přijmout a takto se s tím smířit?
Ano, objevil. A byl pro mě zásadní.
Byla to terapeutka, která sdílela víru v nesmrtelnost duše. Nesnažila se mi vysvětlit, že smrtí všechno končí, ani mě netlačila do „racionálního smíření“ typu musíte to přijmout a jít dál. Právě naopak – dala prostor tomu, co jsem cítila a vnímala, aniž by to zpochybňovala nebo shazovala.
Díky tomu jsem nemusela popírat svou zkušenost ani svou víru. Nemusela jsem se lámat do cizího rámce. Ta terapie nebyla o zapomnění nebo o uzavření bolesti, ale o integraci – o tom, jak s tou zkušeností žít dál, aniž bych zradila samu sebe.
A to byl zásadní rozdíl oproti přístupu, se kterým jsem se setkala dřív. Protože když vám někdo vezme i víru v pokračování duše, vezme vám poslední oporu. A tady se naopak stalo to, že mi ji pomohl ukotvit.
Máte poměrně hodně sledujících na Instagramu. Je pro vás sdílení příspěvků důležité?
Sdílení pro mě dlouhou dobu důležité bylo.
Byl to způsob, jak dát smysl tomu, čím jsem procházela, a jak předat zkušenost, která mohla pomoct i druhým. Měla jsem pocit, že když to pojmenuju a pošlu dál, má to nějaký význam – že se bolest nepřenese jen jako tíha, ale i jako poznání.
Teď jsem ale v jiné fázi. Mám pocit, že jsem své poselství už předala. Že moje cesta v tomhle směru se naplnila. A že nastal čas jít dál – ne od toho, co bylo, ale zpátky k životu. Být víc tady a míň ve sdílení. Žít, nejen vysvětlovat.
Instagram už pro mě není místem, kde bych něco dokazovala nebo nesla odpovědnost za druhé. Pokud teď něco sdílím, tak spíš z lehkosti než z potřeby. A to je pro mě známka toho, že se kruh uzavírá a začíná nová kapitola.
Jste také zakladatelkou Nadačního fond Lauren – Cesta duše a na YouTube máte svůj kanál. Co je jeho obsahem a jaké má poslání?
Ano, Nadační fond Lauren – Cesta duše jsem založila s jasným cílem: podporovat lidi, kteří procházejí ztrátou, a přinášet jim informace a zkušenosti, které jim mohou pomoci nalézt klid a smysl. Není to fond o velkých gestech nebo projektech, je o malých konkrétních věcech – o vzdělávání, podpoře, sdílení příběhů, které pomáhají lidem vyrovnat se se smrtí, truchlením a hlubokou ztrátou.
Můj YouTube kanál je pokračováním toho samého – prostor, kde sdílím zkušenosti, rozhovory a různé vhledy do toho, co se děje s duší před, během a po životě. Cílem je ukázat, že smrt není konec, že existuje kontinuita, a že i ve chvílích, kdy se zdá, že je všechno ztraceno, je možné najít porozumění a naději.
V podstatě jde o to, ukotvit lidem víru v pokračování, dát jim rámec, který je oporou, a nabídnout praktické nástroje, jak se vypořádat s tím, co je bolestné, aniž by ztratili kontakt se životem. Celý projekt je vedený s respektem a jemností – nikdy nejde o tlak, jen o možnost.
Poselství znovuzrození je vaše první kniha a je poměrně čerstvou novinkou, přesto se zeptám: Plánujete napsat nějakou další?
Ano, plánuji.
Poselství znovuzrození bylo hodně osobní, psané ze zkušenosti, kterou jsem potřebovala zpracovat a předat. Další kniha bude trochu jiná – stále bude vycházet z mých prožitků a poznání, ale zároveň chci rozšířit pohled na to, co nás může vést k životní proměně a vnitřní svobodě.
„Je to pro mě cesta – psaní není jen práce, je to způsob, jak prožívat a uchopit život. A ta další kniha bude pokračováním toho, co jsem začala, jen v jiném rozměru.“
Autorkou rozhovoru je Kateřina Žídková. Fotografie pocházejí z osobního archivu autorky.
Napsat komentář