Spisovatelka a novinářka Bára Nesvadbová vydala sotva před několika dny novou knihu. Román Iluze vyšel v Ikaru a točí se kolem vztahů, lásky a proklamovaného i odvolávaného „do jedné řeky po dvakrát nevstoupíš“. Nepostrádá ironický humor, reflexivní vztahování se k sobě sama ani vhled do mezilidských vztahů. Jako audiokniha vychází Iluze pod značkou Témbr v podání Jany Strykové.
Tématem Iluze jsou vztahy. Partnerské, milostné, přátelské, vztah matky a dítěte. A také vztahový trojúhelník, nevěra, láska. Je možné psát o vztazích něco nového? Je to nevyčerpatelné téma? Je nová kniha román, nebo novela?
To je o vlastním přístupu k životu. Člověk si může říkat, že už toho spoustu zažil a že ho možná už nic nepřekvapí. A pak ho může překvapit každý nový den. Jsem přesvědčená, že všechno kolem vztahů rozhodně nebylo popsáno a že záleží na autorovi, jak vnímá daný prožitek, zážitek, situaci. Jinak nejsem člověk, který dává definice. Původně jsem si myslela, že to bude taková delší povídka, ale najednou se z toho stal román.
Příběh ubíhá svižně, má jasnou zápletku. Vypravěčka příběhu, Karla, zaměřuje svoji pozornost na vlastní city, myšlenky a prožívání, nachází a snaží se řešit nelehká vnitřní dilemata – hlava vs. srdce, síla vs. slabost nebo třeba mít rád svobodně vs. vlastnit druhého. Jsou pro vás tyto otázky v knize stěžejní?
Pro mě jsou tyhle otázky poslední dobou ústředním tématem života. Myslím, že motorem dospělého života je přemýšlet a klást si otázky. Jen skrze nové prožitky a poznání můžeme nalézt cestu, která je nám určená. Jsem si jista, že kdybychom se neptali, byl by náš život plochý.
Jak se stavět k otázkám, na které nelze najít jednoduchou odpověď?
Pro mě osobně mají tyto otázky jasnou validitu, má smysl se na ně ptát. Mně se nestává, že nenacházím odpovědi, vždycky se k nějaké dostanu. Často se mi ale stává, že tu odpověď mám ráno jinou než večer. 🙂
Postava Karly s vámi už nějaký čas je. Objevuje se i v jiných vašich knihách. Jaký máte ke Karle vztah?
Ambivalentní. Velice často se jí chci zbavit. I u téhle knihy jsem si říkala, že hrdinou bude někdo jiný. Možná z ní nakonec zůstalo jen to jméno. Pravda ale je, že Karla není v každé mé knize stejná, je odlišná, nemůžeme ji vnímat jako jednu osobu.
Prozradíte nám, zda má Karla něco z vás samotné? Souzníte spolu v něčem?
Já jsem přesvědčená, že autor píše ze sebe, ale to neznamená, že píše o sobě. Autorovy knihy nejsou deníkové zápisky. Na druhou stranu se ale nezříkám toho, že spousta myšlenek, názorů nebo přirovnání je z mé duše, z mého srdce, že je to kus mě. To najdete v knize každého autora. I podle toho čtenáři poznají, jaké knihy mají rádi a jakým se vyhýbají.
Kniha se jmenuje Iluze. Je to Iluze jedna, nebo je jich víc?
To mne vlastně ani nenapadlo. Děkuju! Iluze ale vlastně jsou v množném čísle, protože ta kniha obsahuje iluze mužského hrdiny i iluze ženy, která celý příběh vypráví. V té knize je i spousta mých vlastních iluzí.
Myslíte si, že se z románů a příběhů můžeme učit? Prožíváme, co v jednom životě nestihneme…
To je kouzlo knih. Budí fantazii. Pro mě je čas s knihou asi nejcennější. Samozřejmě, když pominu čas strávený s dcerou nebo blízkými lidmi. Čtení je pro mě nejkouzelnějším časem volna, který můžu mít.
V Iluzích najdeme barvitě popsané sexuální scény i myšlenky intelektuálů – Erich Fromm, Bruce Lipton, Zygmunt Bauman. Ne každý by to asi čekal. Je to tak cíleně, nebo se to tam prostě ocitá, když píšete?
Neumím s psaním moc kalkulovat. Pro mě je psaní láska. Přemýšlím, jaké mají moje postavy být a co tím příběhem chci sdělit. Neanalyzuji každou jednu větu.
Máte nějaké rituály, zvyky spojené s psaním? Třeba kde píšete, v jakou denní dobu, zda píšete pravidelně a musíte mít režim, nebo z vás prostě najednou vypluje celý příběh?
Při psaní asi ne. Mám sice pracovnu, protože jsem chtěla mít místnost pro sebe, vlastní pokoj 🙂 (odkazuje na esej Virginie Woolfové), ale píšu jako stepfordská panička v kuchyni u kuchyňského stolu. Když píšu novinářské texty, tak píšu do počítače. Když ale píšu knížku, píšu rukou. Mám pak mozol. A když mi redaktor pošle připomínky, tak si k tomu většinou zapálím, abych to přežila.
V příběhu Karly se objevuje téma svobodné matky. Je naráz máma i táta. Máma jako stroj, který usiluje jen o to naplnit potřeby dítěte. Píšete, že „vlastní rodičovství je největší škola života“. Je to tak i pro vás?
Někdy mívám pocit, že naše děti jsou našimi rodiči, že nás vlastně učí. Což je krásné, možná by to pak dávalo smyslu tomu, když se říká, že ony si nás vlastně vybraly. Pro někoho může být rodičovství jenom další rolí v životě, pro mě osobně je to jedna z nejdůležitějších součástí mého života, obrovská škola.
Zapsala jsem si jednu větu, která mne v textu oslovila: „Nadužíváme rozumu a ztrácíme víru.“ Je to pro vás syndrom dnešní doby?
Domnívám se, že ano. Velice často nadužíváme rozumu. Myslím, že lidé se málo dívají do svého nitra, protože tou nejdůležitější cestou v lidském životě je poznat sám sebe.
Použila jste také krásný výraz „obrátit vlastní život v romantický film“. Opravdu to děláme?
Vždyť to dá rozum, kdo by nechtěl happy ending! Balónky a všechno to kolem! Láska nebeská a Pretty Woman! Ale mně se to moc nedaří. A někdy se to nedaří ani v knihách. I když to těm postavám tak moc přeji…
Konec Iluze je otevřený (nebudeme prozrazovat). Nechává pracovat naší fantazii. Bylo vaším úmyslem nechat čtenáře domyslet si svůj vlastní konec?
Nevnímám ho jako otevřený. Ale čtenáři říkají, že je. Tak asi se mýlím. 🙂 Nicméně, to je jak s těmi odpověďmi na kruciélní otázky. Ráno jsem hrdinům přála sestěhování a naplnění jejich nekonečné lásky a už ten samý den večer jsem jim pro změnu přála hezký rozchod. Takže sama moc nevím…
Podaří se Karle nějaká ta svá vnitřní dilemata vyřešit?
Snažila jsem se popsat, že ač je to jakkoliv nesnadné, učí se žít konkrétním okamžikem. Učí se vděčnosti za ryzí cit. Učí se nic neočekávat. Jsme vychovány, alespoň moje generace, zcela jinak. Naučeny věřit v konkrétno, hmatatelno, neustále plánovat.
Fotografie, které knihu doprovází, nafotila Pavlína Saudková. Proč jste zvolily právě takový formát? Jak rezonují s textem knihy? Jak doplňují příběh?
Pracovala jsem na tom se třemi ženami, které mám ze srdce ráda. Já si obecně moc vážím ženských přátelství. Fotografie připravila Pavlína Saudková, objekt fotografií je nesmírně kouzelná žena, kterou nebudu jmenovat, a za grafickou podobou stojí Maruška Štrumfová. Mě samotnou ani nenapadlo mít v knize fotky, poprosila jsem Ivu Skřivánkovou, aby udělala ilustrace. Iva se ponořila do příběhu knihy a řekla, že si na to netroufá, že to téma je těžké a že pro něj cítí něco jiného, než je konkrétní ilustrace. A tak vznikly fotografie. I ty ale za sebou mají dlouhou cestu. Napřed se fotilo, fotky se pak různě rastrovaly a filtrovaly. Ty výsledné mají s tou původní podobou málo společného.
Kromě psaní jste velmi známá svými charitativními projekty. Be Charity už má za sebou mnoho akcí. Na čem teď pracujete nebo co chystáte? Kde se můžeme zapojit?
Plánujeme koncert s Adamem Plachetkou a naším věrným pomocníkem Ivo Kahánkem. Také už se chystá druhý ročník Souboje hodnot a Předčítače. Tam bude každý, kdo má rád knihy, víc než vítán. V září nás čeká naše pravidelná „hadrárna” na Žofíně, tak už teď sbíráme věci. Dál budeme mít po vzoru Oxfamu malinký obchůdek na Bělohorské, takový „luxusní sekáč”. Tam uvítáme oblečení, které nenosíte, nebo ze kterého už jste vyrostli. Přinést je můžete i do naší kavárničky Mezi řádky na Smíchově. Myslím, že největším plusem našeho fondu je, že sto procent vybraných peněz přerozdělíme. Takže každičká koruna za vstupenku či tričko pomůže handicapovaným dětem.
Rozhovor vedla: Ivana Oberhofnerová
