Když přebíral do rukou sérii s Ethanem Huntem Christopher McQuarrie, sotva to nemohl brát jako projev velké důvěry. Mission Impossible se totiž po realizaci čtyř filmů těšila nemalému diváckému zájmu a především díky třetí části, kdy si režii vzal na starost J. J. Abrams, ukazovala, že i špionážní film si může tykat s blockbusterem. Velké rozpočty, velkolepá podívaná, přesto stále dostatečně inteligentní scénář a casting, který vykazuje i větší než malou míru schopnosti strhnout pozornost a důvěryhodně zahrát fikční postavy.
Každý z filmů Mission Impossible je tzv. svůj, odlišuje se režijním rukopisem a samozřejmě do sebe, stejně jako kolega Bond, vstřebává aktuální politické světové dění. Zatímco první snímek se díky Brianu De Palmovi funkčně ukotvil v mnohém tíživější atmosféře špionážního thrilleru, nebo zatímco u pokračování si John Woo dovolil převést své autorské návyky z Hong Kongu a estetizovat choreograficky mistrné souboje, Abrams (ale také McQuarrie) všemu dal punc popcornové zábavy v tom nejlepším slova smyslu. Do série se dostal švih a lehkost, která nesráží zápletku či postavy na kolena, svou energii směřuje ke gradaci, kdy už tep diváka přestává být zdraví neškodný.
Národ grázlů navazuje na své předchůdce a v řadě věcí je dokáže ještě překonat. Kupříkladu humor zde opravdu funguje, Tom Cruis už je trošku starší a unavenější a do příběhu to zapadá. V neposlední řadě obsazení Rebeccy Ferguson konečně vybočuje z modelu prvoplánového pokoukáníčka na hezkou tvář, protože Ferguson v sobě nese tajemství, emoce i onu touhu, která pochopitelně do akčního filmu patří. (V tomto případě naopak zase selhává díl Johna Woo.)
Chtít po Mission Impossible realističnost by bylo bláhové. Řada scén je natolik vyhrocená (zvláště ta v Dubaji), že bychom si vlastně mohli do žánrových kategorií přidat i něco na způsob báchorky. Jenže v dobrých režijních rukou i ona nadsázka má své limity a především uvěřitelnost v mezích daného fikčního světa. Vzhledem k tomu, jak filmaři od samého počátku vyprávějí, nemohou nás překvapit ani skoky z mrakodrapu na mrakodrap. Ale co je zajímavé, budeme napjatí. Zvláště McQuarrimu se daří, aby i onen božský Hunt měl na mále, abychom se obávali, zda náhodou někam nespadne a neublíží si.
A teď k tomu všemu připočtěte neutuchající tok akce. Mission Impossible je zkrátka jízda po hodně velké a vysoké horské dráze. Vozík s vámi bude řezat zatáčky s rychlostí, kdy hledat sáček nemá už ani smysl. Ne snad, že by záběry musely mít střihovou skladbu aktivního epileptika, naopak – i Národ grázlů dokáže předvést hbité (cha, to je hodně slabé slovo) akční scény tak přehledně, že za to budete chtít režisérovi líbat ruce (i když já bych tedy raději šel za Ferguson, byť se na choreografii asi nepodílela…). Ono přirovnání k jízdě na horské dráze není náhodné. Protože i vozík se občas zpomalí (když se vyjíždí na samotný vrchol), stejně jako čas ve filmu Mission Impossible. Ale tento zdánlivý klid je mnohdy ještě drásavější (a hlavně po něm často přichází hoooodně strmí sešup).
Zkrátka, Národ grázlů znovu ukazuje, že série Mission Impossible patří mezi ty nejpovedenější akční série vůbec. Jde o velkolepou podívanou, proto doporučuji vychutnat si náležitě kromě obrazu (ach těch různých lokací!) i zvuk a hudbu.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář