Své by o tom mohli říci hrdinové filmové adaptace románu Edith Whartonové, Archer a hraběnka Newland Archer a hraběnka Olsenská. A i když Whartonová získala Pulitzerovu cenu, až v rukou Martina Scorseseho se jemnocit vztahů dokázal proměnit v intenzivní zážitek. A vlastně by nás to mohlo i překvapit. Vždyť Scorsesemu vždy šly nejlépe exkurze do podhoubí zločinu, po Věku nevinnosti (rok 1993) natočil mimořádné Casino a následně znepokojivou sondu do duševního pekla Počítání mrtvých. A i když Whartonové román zdobil a zdobí nejednu červenou knihovničku dam na celém světě, Scorseseho adaptace si jen tak tak na sebe vydělala. Život si s námi zkrátka umí pohrát. Stejně jako se zástupci hned několika dobře situovaných rodin.
Upřímně se přiznám hned zkraje, že kdykoliv jsem narazil na román či film z této doby, kde se přednostně řeší čaj o páté a nová róba paní domácí, odvracel jsem zrak, vypínal sluch a mimoto jsem se nepříjemně nudil. S určitou skepsí jsem proto přistupoval i k Věku nevinnosti, který bych – nebýt jména režiséra – určitě minul. Nyní bych potřeboval dramaticky zvolat: Ó, jaká by to byla škoda!
Věk nevinnosti se sice odehrává v 19. století, ale postavy se mají velmi dobře, neboť je vlastně nevidíme vůbec pracovat, jen cestovat, chodit na večeře, na operu a na bály. Chtělo by se říci, že je obestírá poklid až zaprášený nudou, jenže o vzrušení se umí vždy někdo postarat. Pochopitelně, že autorka zvolila to, co láká nejvíce – zakázanou lásku, boj s předsudky a se zažitými konvencemi. Tedy témata pro danou dobu velmi platná, ale v různé míře (a podobě) funkční i dodnes. Zápletku, kdy se jeden do druhého (tedy do druhé) zamiluje tak, že jej láska spaluje, lze velmi rychle odpozorovat. A nemusíte mít zrovna načteno/nakoukáno, abyste postupně odhadovali, kudy se šlépěje hrdinů uberou. Ale ani předzvěst nadcházejícího neubírá filmu na kouzlu. Protože Scorsese ví, že točí univerzální román lásky s pramínky klišé a nebojí se být občas tklivější až kýčovitý (západ slunce u majáku nebo překvapivě vsunutá skladba esoterické Enyi). Může si to díky své vlastní zkušenosti dovolit. Odkazuje na období klasického Hollywoodu, doslova se mazlí s každým záběrem a užívá si protentokrát příběh, kde jeden druhému nevráží tužku do krku (uhádnete, z jakého je to filmu?).
A jsme u jednoho z hlavních argumentů, proč nejen Věk nevinnosti zhlédnout, ale proč jde o výtečný film. Nese v sobě vše to kouzelné, s čím učarovával Hollywood po světě miliony diváků. Silný příběh postavený na hrdinech, s nimiž jejich pocity dokážeme prožívat. Příběh kontinuálně vyprávěný, stylem, jenž sám na sebe nemá snahu upozorňovat, aby nepřekážel. Příběh o velkolepém citu ve velkolepém podání. Na kostýmech a scénách se nešetřilo. Jako bychom najednou v 19. století opravdu byli. Připočtěte k tomu všemu ale i onen neviditelný styl, který při potřebě si jej přeci jen všímat, dokazuje mistrovství Scorseseho režie. Pokud si tedy film dáte znovu (a znovu), můžete se – pardon za to slovo – rochnit v kráse obrazů. Kompozice, kdy velikost i úhel kamery nikdy není náhodný, stejně tak práce s hloubkou ostrosti, magneticky poutá a ukazuje přesně to, co máme vidět a cítit. Scorsese dokonce občas využije tzv. masku, za pomoci světla a zastínění odděluje hrdiny od světa, umocňuje jejich emoce a nás ještě více navádí tam, kde nás režisér-vypravěč chce mít. A jestliže si krásu obrazu chcete opravdu užít, je třeba sáhnout po BluRay disku. Jen tak lze jemnost u světelných i barevných přechodů hmatatelně pocítit.
A v neposlední řadě tu máme druhý pilíř intenzity filmu. Herecké obsazení. Nejenže zde herci mají v rukou nadstandardní scénář (Scorsese se na něm podílel), ale sami o sobě jsou hvězdami, které doposud nepřestaly svítit. Jak jinak chcete hovořit o Danielu Day-Lewisovi a Michelle Pfeifferové? Žhnoucí a rvoucí cit z nich vybublává na povrch jen velmi nepatrně, vše se odehrává uvnitř, a i proto může Věk nevinnosti se zážitkem diváků tak čarovat.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář