Trojčata se nevzdávají

Jak nakladatel na přebalu Ztraceného království nakladatelství HOST anoncuje, románová trilogie J. D. Rineharta má být svým způsobem obdobou Her o trůny, jen s tím rozdílem, že si Korunu tří mohou číst dítka od desíti let. Připodobnění k slavnému počinu G. R. R. Martina pochopitelně slouží jako PR zkratka, přesto není nepatřičné. Zvláště druhý díl, Ztracené království, se nemusí cítit nikterak ošizeně co do akce, která dějem prochází. Rinehart zkrátka svůj epický příběh o osudem vytyčené cestě tří dětí za záchranou království (a svým vlastním korunováním) bohatě naplňuje neustálými kolizemi a body zvratu. Jestliže pro předchozího Prokletého krále platilo, že čtenář má jen velmi omezený prostor na oddech, ve Ztraceném království mu takovou šanci autor vůbec neposkytl. Vylekat se téměř čtyř set stránkovou „silou“ knihy je proto zbytečné. Rinehartův literární styl si s okázalými popisy moc nezadá, vlastní mu je vtáhnutí do probíhající akce, srozumitelná charakteristika prostředí a zejména pak důraz na gradaci napětí i v samotných, v řadě případů poměrně stručných, větách či souvětích. Autor bezpochyby nese na srdci především úmysl bez formální okázalosti čtenáře (za)bavit. Vtáhnout do děje, nabídnout mu dostatek prvků, které by se podílely na emočním zapojení, napínat a ono napětí stupňovat prostřednictvím nečekaných překážek a zvratů. A jestliže pro G. R. R. Martina je nemálo typická jeho obliba sem tam vyřadit ze hry některou svou postavu, ani Rinehart nezůstává příliš vzadu.

Koruna tří představuje kvalitní fantasy (nejen) pro mladého čtenáře, přesto jen chvalozpěv si nezaslouží. Právě díky druhému dílu lze už nyní sebejistěji prohlásit, že sérii něco schází. Jako by autor veškerou svou snahou držet čtenáře v roji soubojů rezignoval na vybudování nadstavby, díky níž by čtení jeho románů nezůstalo „pouze“ u zábavy. Žánrem a ani způsobem vyprávění sice srovnání s Harry Potterem kulhá, přesto by mohl J. D. Rinehart více svého literárního umu věnovat výstavbě postav. Ne snad, že bychom nemohli trojčatům (a jiným hrdinům) v jejich putování fandit, přesto postavy v Koruně tří mnohem více působí jako figury – či přímo figurky, na šachovnici, ve hře, která je poutavá a dynamická, v jistém ohledu však vnitřně chudá.

Vzhledem k faktu, jak se vývoj zápletky v druhém díle vystupňoval – a že směřuje do velkého finále, nelze už moc předpokládat, že by autor nějak výrazněji od akčnosti románu upustil. Nicméně pro někoho svým způsobem může být výše vypsaná výtka irelevantní, neboť hledá na pultech právě takovou „jízdu“, která mu sotva dovolí knihu odložit.

Hodnocení: 75 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *