Provincie Faráh se nachází v jihozápadní části Afghánistánu a právě zde sídlí také většina příběhů, jež Giordano bez halasné literárnosti vypráví. Válečný konflikt se mu mohl stát ústředním tématem, Giordano zvolil ale způsob ne nepodobný slavnému filmu Stanleyho Kubricka Olověná vesta. (Ostatně, na film i v některých místech přímo odkazuje.) Válka jako taková představuje prostor, do kterého lze vnořit archetypální konflikty, nebo prostor, z něhož sami od sebe začnou vyrůstat stonky, s nimiž autor posléze začne pracovat. Tělo kombinuje obojí. Najdeme v něm nepřekvapivé situace, dost dobře přenosné do románu odehrávajícího se o pět století dříve v poklidné vesničce, stejně jako pnutí, jež má zárodky v odloučení, pobytu na nepřátelském území a stresu vyvěrajícího z konfrontace vlastní nedospělosti a okolí a vojenského systému.
Giordano rozumně nezvolil do čela jednu jedinou postavu, byť zde najdeme náznak hlavní postavy v podobě lékaře. Pobyt v armádě, zvláště pak na vojenské základně nutně vede k určité od-individualizaci. Hrdinové Těla tak jako by skutečně byli hlavně nositeli těl – masa a kostí, schránky, která je v bezprostředním a neustálém ohrožení. Právě o tělo zde jde především. Duševní/duchovní nejistota postupně jde stranou, smrt má nepřívětivě fyzickou podobu a zranění na těle jde ruku v ruce s tím, co se honí vojákům i hlavou. Chodících těl je ve vyprávění obsaženo hned několik. A zatímco mysl a duše mají své vlastní a individuální potřeby, přání, strasti, těla si jsou tak vzájemně podobná. Postupně, s gradací knihy, odcházíme od mysli a vše přehlušují potřeby těla, jeho chování a pudy. Přežije ten, kdo ovládne své tělo, kdo jej dokáže udržet v jakémsi klidu, hlavně pak ale v bezpečí.
Paolo Giordano, jak by se ale mohlo zdát, úplně neustupuje od snahy dostat nás i do nitra postav. Mladíků zkušených i těch, co boj o dospělost teprve svádí. Vše ale prostřednictvím fyzických akcí, dialogy nořící do psychologie postav příliš nečekejte. A i když kniha má takto laděné orámování, paradoxně jde o nejslabší části románu. Tam, kde jako by Giordano vypouští literárnost a dává průchod až reportážní strohosti, začíná Tělo nejvíce působit.
Svým druhým počinem tak rozhodně autor nezklamal. Snad jen podivně všudypřítomný chlad a odstup, který ze čtení skrz svou strohost a absenci alespoň jedné vpravdě hmotné (s tělem i duší) postavy může plynout, oslabuje celkový dopad díla.
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář