Mysteriózní thrillery Kateřiny Surmanové jsou o to děsivější, že se odehrávají na místech, která mnozí čtenáři dobře znají – a když ne, nejsou o tolik jiná jako právě jejich městečko či vesnice… Jinak tomu není ani u mrazivé novinky Slepé cesty. Přečtěte si recenzi čtenářky Evy.
Je až pozoruhodně snadné sklouznout k vlastním teoriím a konspiracím. Mnohem snazší ale je umět je využít ve svůj prospěch.
Budu upřímná. Zhruba v první třetině knihy Slepé cesty jsem měla pocit, že do ní autorka Kateřina Surmanová musela vepsat snad každé slovo, které kdy v životě slyšela a každý jen trochu známější citát, který si pamatuje. Netušila jsem proč, ale šíleně mě to štvalo. Cítila jsem se zahlcena slovy.
Možná se to nezdá, ale dokážu být docela vytrvalá, takže jsem knize dala další šanci. A nyní se musím autorce knihy omluvit. Opravdu moc moc se omlouvám. Smršť slov, která se na čtenáře vyloženě hrne ze stránek knihy, má své opodstatnění. Poslední třetina knihy ubíhá neskutečně rychlým tempem a spádem. Vše do sebe najednou tak nějak jinak, ale logicky správně zapadá.
Je to jako kdybyste si četli příběh a najednou si uvědomili, že se vás vlastně osobně týká. Ať už v počátku, kdy si říkáte: Jo, to napsala přesně. Přesně takhle si to myslím taky a přesně takhle to v současnosti ve společnosti je. Anebo ke konci knihy, kdy máte jasný důvod k zamyšlení a začne vám vrtat hlavou, jak to autorka knihy vlastně myslí? Něco mezi pocitem osobního vzkazu, hádanky a potvrzením vlastních úvah. Vážně někdo takhle může také přemýšlet?
Jsou slova, která obsahují víc, než by se mohlo na první pohled zdát.
Odolena Voda je jen kousek severně od Prahy. Poklidná obec, kde zrovna nečekáte, že by se mohlo dít něco zvláštního. Její obyvatelé jsou různorodí. Najdeme tu velmi autoritativní a sebevědomou starostku Anežku, policistku Mirku Pudilovou, která se začne tajně scházet s místostarostou Františkem. František má samozřejmě manželku a dvě malé děti, takže… Poznáte Šárku, která byť učitelka, sebevědomím zrovna moc neoplývá, i neomaleného, ale o to víc fešného hasiče Antonína se srdcem na tom správném místě. Pozornosti jistě neunikne ani zbožná Cilka, farář či majitelé vietnamského krámku, student Zdeněk, lékárnice Lidka atd. Zkrátka naprosto normální a předvídatelní lidé, které byste mohli potkat i kdekoliv jinde.
Ale jak říkám, věci nejsou často takové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Občas bývají až zapeklitě složité, zejména pokud se je snažíte vyřešit.
Z nádherného dne, do kterého se obyvatelé městečka probudili, se tak stane nebývale temná noční můra. Krev na rukou nebude mít jen jeden z nich. Nepřítel sílí a získává si své stoupence. Kdo je ale skutečným nepřítelem?
V těžkých chvílí se projeví charaktery jednotlivých obyvatel města. Ale skutečně vás zamrazí už v momentě, kdy si první z nich uvědomí, jak opojná může být moc a čeho všeho se neštítí. Je to tak snadné.
Na začátku toho všeho bylo jen jedno malé dítě. Malý školák, který měl jít jako jindy do školy. Usednout v lavici se svými spolužáky a těšit se z dalších jedniček. Jenže věděl víc, než si kdo mohl představit. To on byl tím vodítkem. On byl ten, o kom se brzy začne mluvit. Znal pravdu, ale byl moc malý na to, aby jí mohl čelit.
Důležité upozornění:
Tuto knihu je potřeba přečíst do konce! Teprve pak pochopíte…
Eva Marešová
Napsat komentář