Jednoho z režisérů, který jako by výše uvedený přístup měl zakotvený již ve svém rodném listu, představuje anglický rodák Paul Greengrass. Když odmyslíme jeho (dechberoucí) příspěvky do akčního špinážního žánru (Bournův mýtus a Bournovo ultimátum), zůstávají obrazy z novodobých dějin Irska (Krvavá neděle), nebo Spojených států (Let číslo 93 a Zelená zóna). Greengrass velmi funkčně využívá, ne zneužívá, fakta a spřádá je do sítě, v níž má místo i jeho vlastní fabulace a schopnost vyprávět tak, aby jej Hollywood miloval. Bylo by bláhové po něm vyžadovat historickou přesnost – a to platí i u Kapitána Phillipse. Kdo totiž přesně onu realitu dokáže popsat? Co vlastně onu realitu tvoří? Vždy pouze shluk individuálních postřehů a vjemů. Greengrass si z nich utváří mozaiku, aby i ji pak obarvil tak, jak mu je nejvíc vlastní. Do – vesměs – akční podívané, kterou by mu mohli i ti nejzkušenější matadoři žánru závidět.
Hanks bojující o přežití
Zatímco vstupy do série o agentu Bourneovi i Zelená zóna stály na do značné míry vnější dynamice, kdy sledujeme neutuchající sled zvratů a střetů v pohybu a na nejrůznějších místech, Let číslo 93 a také nejnovější Kapitán Phillips pracují s dynamikou vnitřní. Zůstaneme-li nyní u novinky, přepadení přepravní lodi somálskými piráty by se dost dobře mohlo zvrtnout v halasnou promenádu střelby, úskoků, výbuchů a mrtvých. Greengrass to nejakčnější však směřuje do nitra ústředního hrdiny. Jeho obsazení nemohl vybrat lépe. Tom Hanks coby kapitán přepravní lodi již při svém vstupu na plátnu de facto automaticky vzbuzuje důvěru a respekt. Vnímáme jej jako zástupce všech základních lidských hodnot. A současně, jakmile se na scéně objeví somálští piráti, cítíme, že z něj nebude hrdina, který by i z parkety vytvořil zbraň pro osvobození posádky.
Hanksův hrdina dost možná ani skutečným hrdinou není. Rozhodně ne v žánrovém měřítku. Zkouší občas vyzrát na piráty rozumovou fintou, opakovaně ale naráží. A tak místo souboje „tělo na tělo“ sledujeme především souboj o přežití. Ne jen toho fyzického.
Film jako nezastavitelná jízda po rozbouřeném moři
Sledovat Kapitána Phillipse je téměř jako si vpíchnout dávku adrenalinu do krve. Dvě hodiny máte o zrychlený tep postaráno. Greengrass nepatří mezi vypravěče, kteří potřebují dávat divákům i chvíle oddechu. Naopak. S další a další minutou si přejete, aby to pnutí skončilo. (A to i přesto, že se vám film bude líbit.) Dost možná se, stejně jako já, přistihnete při nevyřčené prosbě, aby už hlavní postava zahynula a netrápila se otázkou, zda se jí z toho pekla podaří vůbec dostat.
A další plusový bod si připočtěte za samotný styl – filmařinu, kdy Greengrass dokáže evokovat „pohyb v realitě“, aniž by sahal nutně k laciným hrátkám s ruční kamerou, roztřeseností, rozostřením. Jestliže v jeho filmech něco takového potkáme, vždy v malém měřítku a vždy jde o účelnost, ne berličku či efekt.
S největší pravděpodobností vás bonusové materiály na disku tolik neosloví, spíše jde o tradiční vhled „making of“, potkáváme jednotlivé členy štábu, posloucháme jejich názory na kolegy, na příběh, o němž film vypráví, procházíme dané lokace a sledujeme, jak film bylo lehké/těžké natočit. Přidaná hodnota není nijak nadstandardní, filmu jako takovému to ale ublížit nemůže. Kapitán Phillips totiž patří mezi záležitosti, které lze s oblibou zhlédnout opakovaně, i když znáte konec. Třeba si všimnete dalších detailů ve tváři postav, třeba více vychutnáte herectví neznámých představitelů (naprosto vynikající je Barkhad Abdi) a lépe proniknete do složitosti tématu, kdy vlastně zlo jako takové není přítomné. Spíše jde o tu méně, tu více vyhrocené jednání kvůli pudu sebezáchovy a přežití.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář