Spoutaných osm hrozných

Netřeba zdůrazňovat, že Tarantinova síla spočívá zejména ve schopnosti napsat skvělé dialogy. Hodně dialogů. Tolik, aby nejen charakterizovaly (a samozřejmě dostatečně komplikovaly) jednotlivé postavy, ale aby si v nich divák dokázal najít nemalé množství odboček do jiných děl, kochal se hříčkami a snažil se vystopovat, které z vět budou v ději hrát ještě nějakou důležitou roli. V pořadí osmý celovečerní Tarantinův režijní počin se prakticky skládá jen a pouze z dialogů (nebo občas snad až monologů, které postavy mezi sebou vedou). Odlišuje se tak od svého „westernového staršího brášky“, Nespoutaného Djganga, který umocňoval scénář a slovní ekvilibristiku i vpravdě poutavými scenériemi a akcí v různých lokalitách. To film Osm hrozných se omezuje až s antickou osudovostí na krátký časový úsek a jediné místo (dřevěnou „boudu“), v němž kvůli bouři uvízne několik pozoruhodných týpků. Tarantino své hrdiny uzavřel a v klaustrofóbní situaci hraje vypravěčské šachy, které nejen jim, ale i divákovi řádně zamotají šišku. Jestliže totiž tenhle maniak z videopůjčovny v předešlé tvorbě vždy ozvláštňoval hlavní žánr o westernové prvky, tentokrát, když staví přednostně na westernu, zalovil ve vodách detektivky. Ale zápletka hodna Hercula Poirota se vlastně vyklube až v polovině, ne-li v poslední třetině filmu. Tarantino totiž umí bořit očekávání a překvapovat. A to aniž by opustil zatuchlou místnost, v níž to smrdí pastí…

Konkrétně odkrývat střípky z děje by hraničilo se svatokrádeží. Ostatně, čím méně toho o zápletce a charakteristice postav víte, tím intenzivněji budete v Tarantinově sněhem pokrytém labyrintu bloumat (a věřte, užívat si to!). Jedno je jisté, pokud vám nevadí sledovat několik postav, jak tři hodiny mluví a mluví, koukají, pak zase něco řeknou, budete se tetelit blahem. Osm hrozných představuje klenot, který svou zvrácenou chutí hrát si s divákem září ještě více. A co je komu potom, že jej budete muset nejprve pořádně omýt. To víte, stopy krve umí zaneřádit… Ano, na krev totiž také dojde. A ano, nebude kapat, bude stříkat.

Jestliže nyní směřuji k filmu tolik chvály, neodpustím si však i poznámku, že Tarantino se tentokrát možná nechal příliš sám sebou unést. Expozice rozhodně není nudná, přesto by mohla být kratší.

Ale abych nezapomněl. Mluvil jsem o tom, jak Tarantino tentokrát odvypráví výhradně film v jedné chatrči (nepočítám expozici) a že staví na slově. Neznamená to však, že by se i tentokrát nesnažil lahodit divákovu oku. Nejen zvoleným širokoúhlým formátem, ale i mistrovským nakládáním s choreografií herců a světlem si zasluhuje smeknutí sombréra. Pořídíte-li si film na Blu-Ray nosiči, vězte, že obraz bude uhrančivý. Různé stupně potemnělosti, stejně jako odlesků, poletující prach nebo sníh…, postupně potící se tváře postav, to vše vynikne a vtáhne vás ještě o to víc. A svou kapitolu by si zasloužila i hudební kompozice. Tarantinův velký vzor, Ennio Morricone, totiž tentokrát pro něj složil původní muziku. Ne snad že by byla tolik jiná, než to, co od něj už z jiných westernů známe, přesto umí v pravou chvíli zahrát na emoce a rozčechrat pozornost a napětí.

Jediným zklamáním tak jsou bonusy, které nijak nevybočují z průměru pohledů do zákulisí. Bavíme-li se však výhradně o filmu samotném, pak… Ale už dost chvály, prostě se na film podívejte, s těmi osmi hroznými totiž určitě budete chtít svůj čas strávit (a troufám si tvrdit, že nejednou).

Hodnocení: 95 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář