Sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně, padesát dva týdnů v roce

Emiliin život je nikdy nekončící kolotoč péče o děti bez možnosti odpočinku, s minimem spánku, přesto přese všechno však příroda zařídila, že právě pro děti jsou ženy schopné udělat i nemožné. Nespravedlivá role žen na mateřské si vybírá svou daň. Emilie se začne manželovi vzdalovat, protože on dostatečně nechápe její potřebu být jen na chvilku sama sebou, vypadnout občas z domova a najít si únik v podobě práce na částečný úvazek. Emilie začíná propadat pocitu zoufalství a odloučení.

Na větší přemýšlení nemám čas, celý den jedu na autopilota, jednám pudově jako zvíře, uštvané zvíře pronásledované vlastními dětmi. Kojím malého jako kráva telata, beru je pod svá křídla jako kvočna kuřata, chráním je jako vlčice, vychovávám je jako tygřice, čistím je jako kočka, když si sliním palec a utírám jim tváře, a celý dlouhý den za nimi běhám jako křeček ve svém kolečku, neustále, bez přestání do nekonečna, sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně, padesát dva týdnů v roce, ustavičně už čtyři roky. Ve chvíli, kdy se začnu propadat do hlubokého spánku, probudí mě pláč. Zase kojit? S tím mi Frank pomoct nemůže. Copak to nikdy neskončí?

Morgan má našlápnutou kariéru a v cestě za skvělým postem jí nestojí nic. Je vyrovnaná, spokojená a má všechno, co si kdy vůbec přála. Jenže zasáhne příroda a ona neplánovaně otěhotní.  Jak se rozhodne? Sáhne po vysněné práci, nebo po dítěti?

Mrknu na svoje rozkošné miminko. Nechci se chlubit, ale porodila jsem bez epidurálu, tak jako! Doby, kdy jsem se nechala rozhodit každou maličkostí, která narušila mou maniakální kontrolu nad věcmi, jsou dávno pryč. Ne, teď se mi může postavit kdokoliv, dokonce i s potrhanou hrází, čtyřmi hodinami spánku na kontě a strachem v srdci budu vždycky vědět, jak to zvládnout, protože se pro dobro své dcery vyrovnám se vším a protože, pokud se nejmenujete Lena a neměříte padesát jedna centimetrů, je mi váš názor na mou osobu úplně ukradený.

Ač je život obou žen značně rozdílný, ba nesrovnatelný po všech rovinách, obě si jdou nakonec za svým a dokážou najít rovnováhu a své vysněné štěstí. V knize je skvěle popsaný vnitřní boj ženy se sama sebou. Vnitřně jsem se více ztotožnila s Emilií, snad proto, že její mateřská mi v mnohém připomínala tu mou, ač už je to pěkných pár let. Přesto jsem se nakonec zklamala právě v Emilii, snad pro její neschopnost komunikace s manželem a celkovém odloučení těch dvou, protože mi přišlo, že ona má na rozchodu jich dvou opravdu poctivou polovinu viny (my ženy jsme přece chytřejší a musíme být o krok napřed před muži, budeme-li totiž od nich očekávat „něco“, většinou se to nestane). Manželův dopis adresovaný Emilii je jedním z nejsilnějších a vnitřně nejodhalenějších přiznáních v celé knize a bez obalu přiznávám, že mi i slzička ukápla.

Rozhodně však nejde o smutný příběh, ale o uvědomění si sama sebe, ať už s rodinou, nebo s kariérou. Většinou vždy máme na výběr a je jenom na nás, kam se naše cesty budou ubírat.

Hodnocení: 90 %

Autorka: Lucie Bednářová

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *