Televizní dokumentární cyklus Modrá krev se u diváků dočkal nebývalého ohlasu – stejně jako kniha Modrá krev, která vyšla v roce 2023. A tak není divu, že se v minulém roce dočkala pokračování.
Na titulní straně Modré krve II. nás vítá František Kinský před nádherným zámkem Doudleby nad Orlicí a zve nás do světa osmi šlechtických rodů. František Kinský, který je v televizní verzi Modré krve průvodcem, opatřil tuto knihu předmluvou. Na vzniku knihy se podílely Alena Činčerová, Barbora Jarošová Kinská a Adéla Jandec Sirotková. Jelikož zmiňovaný zámek hraje v této publikaci takový prim – že se spolu s F. Kinským stal tváří knižní podoby tohoto cyklu, musím se podělit o pár zajímavostí: datuje se do 16. století, patří rodu Bubnů a je jedním z mnoha míst, o nichž se v knize dozvíme fascinující detaily. Mimo jiné i to, že byl zámek svého času určen k demolici! V kapitole náležící rodu Bubnů se dočteme, co zámek zachránilo.
Kniha mě nadchla svým celkovým ztvárněním a precizním rozvržením. Stylisticky je dotažena k dokonalosti: zástupci jednotlivých rodů jsou zvýrazněni pomocí kapitálek a tučným písmem, zatímco památky jsou psány tučně. Vše tak vede k lepší přehlednosti. Ani v druhém dílu Modré krve nechybí (většinou) dvoustránkové rodokmeny. K nim se v průběhu čtení vracívám, pokud si potřebuji osvěžit vztahy mezi členy rodiny, a tudíž je to pro mě prvek, který je nedílnou součástí publikace. Koncept zůstal stejný jako u prvního dílu: obecné představení rodu, seznámení se s památkami, jež se s nimi pojí, rozhovor s pár šlechtici a vše je doplněno obrázky a fotografiemi.
Kniha Modrá krev II. je o obrovské píli, disciplíně a o úctě k předkům a jejich odkazům. Neobejde se bez toho, aniž by reflektovala české dějiny 20. století a do jaké míry – mnohdy destruktivní – měla zvláště éra komunismu dopady nejen na lidské osudy, ale i na hmotný majetek šlechticů – objekty i jejich vybavení. Takovým příkladem je zámek v Litenčicích:
„Zámek v Litenčicích čtyřicet let postupně chátral. Do roku 1972 v něm sídlila zemědělská škola, poté celý areál převzalo Technické muzeum v Brně a právě tehdy začala jeho největší devastace. Odkryli střechu, ale zjistili, že nemají finance na její opravu, a tak zámek zůstal dva roky zcela bez krytí. Stropy prosákly vodou, původní kazetové podlahy se zkroutily a musely být vytrhány. Všechno tehdy přišlo vniveč. Ze zámku zůstal v podstatě jen prázdný skelet.“ (s. 102)
Popisy takového barbarského chování ve mně zanechaly tíhu, nemluvě o tom, jaké bylo si pročítat o překážkách, které přichystaly loutky tehdejších režimů dospělým i dětem s „modrou krví“.
Ráda bych zmínila zajímavosti pojící se s rodem Bartoňů z Dobenína:
- Jejich zámek Nové Město nad Metují, který v průběhu mnoha staletí prošel nemalými změnami, navštívil roku 1926 prezident Masaryk. Od té doby až do roku 1971 byla v zámku vystavena jeho busta. Jelikož na ni upozornil nějaký komunistický všudybýlek, musela být odklizena.
- Později část rodiny Bartoňů z Dobenína emigrovala a část zůstala v Československu. Komunisté, kteří se dostali k moci, je chtěli ze zámku vystěhovat, ale rodině se dostalo zastání od obyvatel, kteří se shromáždili před zámkem.
- A nemenší perličkou je, že ti členové rodiny, kteří emigrovali do Kanady se svými syny, své děti vychovávali bez odkazu na svou modrou krev. Jeden ze synů se o činech svých předků dozvídal až v 90. letech, kdy se sem se svou rodinou definitivně vrátil a navázal na jejich práci.
Tím chci poukázat na to, že příběhy šlechticů jsou tak rozmanité a pojí se s nimi tolik pozoruhodností a lidských osudů.
Jsme národ s neskutečným dědictvím, což mě nepřestane fascinovat. V tolika našich městech, městečkách i vesnicích jsou stále hmatatelné odkazy na naši historii – hrady, zámky, zámečky a další památky. Na jedné straně v Modré krvi II. pozorujeme dekády chátrání a cíleného ničení a na straně druhé zápal při znovubudování z respektu ke svému pokolení a sílu překonat i ty nejtemnější časy.
Tato publikace je pro mě pohlazením po duši. Při čtení se neženu dopředu, ale pročítám řádky pečlivě a prohlížím si přiložené obrázky. I když je kniha protknuta bolestí – ať už nad úděly šlechticů, tak nad nespravedlivostí v zacházení s památkami, což je také drásavé navzdory tomu, že mluvíme o neživých věcech – převažuje v ní dobro. Vidím v ní sílu a pospolitost rodin překonat překážky a mnohdy začít se správou rodinných památek od nuly. Proč se mi Modrá krev II. tak zamlouvá, je i to, že se s ní neoddělitelně pojí slušnost a několikrát zmiňovaná úcta. Jsou to hodnoty, které se v dnešní společnosti zahlazují a pomalu zametají pod kobereček. Pokud jste zahlceni takovým negativním chováním, pojďte načerpat energii do Modré krve II.
Autorkou recenze i fotografií je Radka.
Napsat komentář