Poslední rozloučení Francise Scotta Fitzgeralda

Dokázal uskutečnit všechny sny… kromě svých.

Hlavní postavou celého příběhu je asi pětatřicetiletý filmový producent Monroe Stahr, charismatický, inteligentní a nesmírně houževnatý muž, který neustále dře, aby udržoval Hollywood na vrcholu slávy. Sám je na pokraji zhroucení. Přišel o milovanou ženu Minnu, což pro něj byla krutá rána. Zvrat nastává po zemětřesení, kdy se setkává s dvěma dívkami, přičemž jedna jako by Minně z oka vypadla. Monroe dělá všechno proto, aby děvče znovu našel. Nakonec se mu to podaří a s Kathleen prožívá komplikovaný románek.

Celý románek je vyprávěn dvěma vypravěči – Cecílií, dívkou, jež je do Stahra zamilovaná, a neurčitým vševědoucím vypravěčem, který hlavního hrdinu sleduje tam, kde není Cecílie přítomna. Ve způsobu psaní je dílo hodně podobné Velkému Gatsby – Nick Carraway taktéž nehrál v ději příliš velkou roli, spíše jenom zachycoval dění.

Srovnání Gatsbyho se Stahrem už je spornější. Monroe všechno dokázal sám. Peníze i slávu udržuje pomocí těžké dřiny a nehýří penězi, přesto mají podobná líbivá gesta – oba jsou charismatičtí až na půdu, dokážou získat pozornost vlivných lidí, ženy je milují… Francis Scott Fitzgerald v tomto případě znovu sahá po ověřeném modelu hlavní postavy, tentokrát je ale realističtější, hmatatelnější. Jako vzor pro Stahra si vzal „zázračné dítě“ Irvinga Thalbergera, muže, pro něhož pracoval, a okořenil ho prvky tajemna i vlastním životem. Kdo zná jeho díla, ví, že se jeho vztah se Zeldou odráží v každé knize. Stejně jako vztah Scotta se Zeldou, je i láska Kathleen a Monroea plná překážek, intrik i jiných mužů.

O Posledním kapitánovi se mluví jako o vrcholu autorových děl, dokonce jsem několikrát narazila na poznámku, že v příběhu vystupují jedny z nejpropracovanějších postav literárního světa vůbec. Musím uznat, že Fitzgerald vytěžil z filmového prostředí maximum toho, co o něm znal. V románu se míhá ohromné množství postav, dialogy jsou uvěřitelné, propracované a určují veškerý děj, přesto zde není člověk, kterého bych chtěla poznat. Cecílie mi připadá jako hloupá rozmazlená husička, které jde jenom o to, dostat co chce. Kathleen je zase vypočítává, vášnivá a nespoutaná žena. Jediný Stahr byl vskutku zajímavý – balancoval mezi láskou a prací, životem i smrtí – aniž to někdo věděl, byl vážně nemocný, přesto odhodlaný se upracovat k úplnému konci. Ten se ale měl vyvinout úplně jinak, než kdokoliv čekal. Bohužel to Fitzgerald už nestihl dokončit.

Propracováno do nejmenších detailů

Mám ráda detaily, jak v textu, tak v provedení knížky. Poslední kapitán je jich plný, Fitzgerald přepracoval známé tak, aby si nikdo nemohl být jistý, jak to skončí, a i zdánlivě bezvýznamné repliky postav měly později větší význam. Nechci vyzradit zápletku ani konec, ale po překonání prvních kapitol, které jsou občas trochu zmatečné se dá v textu dobře orientovat a čtení začne bavit.

Obálka knížky hodně připomíná i její obsah. Zdánlivě obyčejná, přesto při pečlivějším prohlédnutí na ní vyniká mnoho zajímavých prvků – lesklá plastická písma, kvalitní silné listy stránek, příjemně velké písmo, dovětky na konci knihy vyjasňující některé nezodpovězené otázky a kontext.

Přes prvotní smíšené pocity si mě nakonec Poslední kapitán získal, sice nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale ještě se k němu určitě minimálně jednou vrátím.

Veronika Nunhardtová

Sdílet

Napsat komentář