Počítačová hra jako nástroj rodinné terapie

Alexovi se sype život pod rukama – ačkoli miluje svou ženu i autistického syna, neumí jim to dát najevo. Za roky, kdy místo řešení problémů hledal výmluvy a utíkal do práce, se jim oběma odcizil. Jenže jak překonat strach ze zodpovědnosti a najít znovu cestu domů, když se pořádně nevypořádal se svou minulostí? Jak se naučit být otec, když sotva umí být dospělý muž?

Osmiletý Sam je pro Alexe velkou neznámou – žije ve vlastním světě, do kterého pouští sotva svou matku, ale nikoho jiného. Nepředvídatelné záchvaty vzteku Alexe děsí stejně jako možná zodpovědnost za Sama. Ve své úzkostlivosti novou Samovu zábavu v podobě nekonečného sezení u Xboxu a stavění z kostek považuje spíše za škodlivou. Aniž by tušil, že Sam nalezl svět, ve kterém se cítí dobře, díky kterému může najít kamarády a vlastní sebedůvěru.

Keith Stuart při psaní Kluka z kostek vycházel ze svého vlastního příběhu. Jeho malému synovi diagnostikovali poruchu autistického spektra a byl to právě Minecraft, který mu hodně pomohl. Kostičkový svět totiž díky svému řádu a pravidlům dokázal malého Zaca zabavit a co víc, pomoct mu rozvíjet slovní zásobu a vůbec se učit. Podobně Minecraft pomohl i Samovi v knize.

Kluk z kostek je ale pořád spíše příběhem Alexe, kterému Minecraft naproti tomu pomohl zcela nečekaně – našel v něm cestu do komplikované Samovy duše a mohl tak začít stavět kostku po kostce nejen most mezi sebou a svým synem, ale i pevnou zeď za svou minulostí a možná i obnovovat pouto mezi sebou a svou ženou Jody.

Na začátku knihy je rozchod a jako lavina se k němu přidružují další katastrofy. Alex ztrácí kromě domova i půdu pod nohama v podobě práce. Hrdina a vypravěč v jedné osobě je ale natolik lidský, že je těžké mu nefandit, aby si dal dohromady nejprve svůj vlastní život a posléze i celou rodinu. Celý příběh je tak komplexní, že si čtenář až do konce nemůže být jistý, jestli má Alex konečně vyhráno. Postupná kumulace vzletů a pádů je uvěřitelná a zašmodrchaná jen tak akorát, aby neotrávila.

Stuartovi se podařilo napsat příběh, který netěží jen z atraktivity tématu autismu a Minecraftu. Podařilo se mu napsat příběh, který je plný rodinné lásky i bolesti, příběh, který dojímá i hladí. Díky krátkým kapitolám text ubíhá neuvěřitelně rychle, stačí si jen párkrát říct: „Jen jednu kapitolu“. A garantuji vám, že skoro dostanete chuť si ten očistný svět Minecraftu vyzkoušet na vlastní kůži!

Hodnocení: 95 %

Autorka: Alžběta Široká

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *