Z nebe se snášejí kapky deště a dotvářejí pochmurnou atmosféru celému dění. V přístavu se naloďují nemocní, kteří záhy vyplují do Kodaně. Jejich nemoc je vážná, rozvírá jim v kůži a sliznicích rány, které se následně plní tekutinou, způsobuje vředy a postupně mění své oběti v něco, co připomíná člověka jen vzdáleně. Ani lékaři si nejsou jisti správnou léčbou, proto dánský král vyslal lékaře Deegena pro několik svých nemocných norských poddaných, aby je převezl do hlavního města, kde budou léčeni a zkoumáni.
Ačkoliv více či méně doprovázíme při cestě za léčbou všechny vybrané nemocné, v popředí se odehrává příběh otce a dcery. Otec jako by byl na palubě omylem, zdá se být celkem zdravý, nicméně své síly až do poslední kapičky vydává na pomoc své dceři, která balancuje na hranici života a smrti, vědomí a bezvědomí. Plavba trvá dlouho, občas je třeba čekat na vítr a stav pacientů se stále více zhoršuje. Uzdravení a šťastného konce se bohužel nedočkají všichni.
Stejně monotónní jako zdlouhavá plavba na moři se může zdát i styl vyprávění. Na první pohled ubíhá něco přes 200 stran celkem ploše jen s malými vlnkami vzrušení. Dialogy jsou úsečné, krátké, skládají se častěji jen z prostých slov než z vět, stejně tak stručně je vylíčena i zápletka. Gaute Heivoll se nenamáhá s barvitými popisy a akčními scénami, ale proč by vlastně měl? Nemoc, umírání, strach ze ztráty bližního, to jsou přece pocity, které se odehrávají hlavně uvnitř nás, proto také nejsou v knize okázale vystavené na odiv, nýbrž jsou ukryté mezi řádky.
Zaujalo mě, že jediná dvě jména, která v knize zazní, jsou jméno ošetřujícího lékaře Deegena (který skutečně v 18. století žil a léčbou nemoci zvané radesyken se zabýval) a jméno druhé dcery hlavního hrdiny, Siri, která na nemoc zemřela už v Norsku. Další osoby zůstávají anonymně skryté pod označeními otec, dívka, stařec,… Heivoll skutečně ztěžuje navázání blízkého vztahu s hrdiny knihy všemi možnými prostředky. Čtenáři nezbývá než se plně soustředit na emoce a pocity odehrávající se v podpalubí a na pokojích kodaňské nemocnice.
Těžko se mi původně hledal i vztah ke knize jako celku, zpočátku jsem neustále očekávala zlom, akci, gradaci, ale nedočkala jsem se. A vlastně jsem za to nyní i ráda, právě toto téměř nedějové plynutí dodává příběhu sílu a pomáhá uvědomit si drobnosti, které hrají důležitou roli. Pozorné čtení a všímání si detailů zaručí napětí a emoce i bez velkých slovních gest. Kniha vás dojme, ani nebudete vědět jak.
Hodnocení: 80 %
Autorka: Barbora Švarcová
Napsat komentář