Oba hlavní hrdinové trpí cystickou fibrózou, oba chtějí žít, každý však slovu „život“ rozumí jinak. Zatímco Stella trpělivě čeká na nové plíce a chce zůstat, především kvůli svým rodičům, na světě co nejdéle, Will by nejraději opustil nemocniční budovu a svůj zbývající čas prožil na cestách. Kvůli burkholderii šanci na transplantaci na rozdíl od dívky totiž nemá a trávit poslední měsíce svého života obklopený čtyřmi bílými stěnami jej příliš neláká. Jenže potká Stellu… A pravidlo šesti kroků od sebe, které je pro pacienty s cystickou fibrózou předepsané, je najednou těžší a těžší dodržet. A tak Stella navrhne zkrátit vzdálenost, kterou mezi sebou musejí mít, na kroků pět. Bude jim to však stačit?
Děj příběhu Pět kroků od sebe je zasazen do nemocničního prostředí. Ve vyprávění se střídají oba hlavní hrdinové, kteří postupně rozvíjejí své příběhy. Především ve vyprávění dívky pak dostává spoustu prostoru také Poe, její dlouholetý kamarád, který trpí stejnou nemocí. Prostřednictvím Stelly se tak dozvídáme také více o něm samotném i o jeho problémech.
„Natáhnu vzduch a zase vydechnu a cítím ten věčný boj, který mé plíce svádějí, aby se naplnily a vyprázdnily: říkám si, jaké by to asi bylo mít nové plíce? Plíce, které by alespoň na krátkou dobu změnilo to, jak vypadá můj život. Plíce, které by ve skutečnosti fungovaly. Plíce, které by mě nechaly dýchat, dovolily mi běhat a daly mi víc času na to, abych prostě žila.“
Ačkoliv trpí ústřední postavy cystickou fibrózou, žádný depresivní děj nečekejte. Stella s Willem a Poem jsou sice smrtelně nemocní, vtipu je však v knize více než dost. I přes svou diagnózu se snaží žít (v rámci možností) jako normální teenageři, kteří nebojují o každé nadechnutí. Je však pravdou, že v knize nechybí ani několik srdceryvných momentů. Rachael Lippincottová však nenechává své postavy smutnit dlouho.
Děj se odehrává v rozmezí přibližně tří týdnů. Autorka jej nežene zbytečně kupředu, spíše přesně naopak. Životy hlavních hrdinů neotřásá jeden zvrat za druhým a její vyprávění je díky tomu velmi plynulé a přirozené.
Je záhodno také ocenit postoj, se kterým spisovatelka ke knize přistoupila. Z vyprávění je patrné, že si o nemoci zjistila spoustu informací, které se jí následně povedlo čtenáři nenásilně předestřít. Vysvětluje, co vlastně onemocnění nazývající se cystická fibróza obnáší a co všechno musejí pacienti, kteří jím trpí, podstoupit. A pokud se ptáte, zda opravdu musejí dodržovat vzdálenost šesti kroků, pak ano. Skutečně tomu tak je.
„Natáhne se ke mně a vím, že mě chce vzít za ruku. Vím to, protože ji chci vzít za ruku sám. Srdce se mi skoro zastaví v hrudi a vidím, jak na půli cesty ztuhne, zatne nehty do dlaně a spustí ruku dolů.“
Škoda jen, že Rachael Lippincottová v povídání trochu upřednostnila Stellu. Příběh Willa byl totiž neméně zajímavý a rozhodně by si zasloužil více prostoru. Zároveň si mohla autorka o něco více pohrát se závěrem, který zůstal až příliš otevřený.
I přes tyto výtky lze však knihu Pět kroků od sebe zařadit mezi jednu z nejlepších ve svém žánru. Stejně jako její starší „kolegyně“ Hvězdy nám nepřály dokáže i naprostému laikovi přiblížit, s čím se musejí lidé trpící daným onemocněním dennodenně potýkat, jaká mají omezení a na co si musí dát pozor. Příběh Willa a Stelly vyšel v letošním roce také ve filmové podobě pod názvem Five Feet Apart.
Autor: Andrea Štipčáková
Napsat komentář