Joe Kubert (1926-2012) v roce 1996 představil komiksové ztvárnění půl druhého roku života svého přítele, Ervina Rustemagiće, podnikatele a uměleckého agenta. Rustemagić se zkraje roku 1992 i se svou rodinou (ženou a dvěma dětmi) vrátil do rodného Sarajeva, v domnění, že válečné napětí spojené s rozpadem Jugoslávie opadá. Jenže to nejhorší teprve přišlo. Konflikt v Bosně a Hercegovině probíhal mezi léty 1992 a 1995 a patřil k vůbec tomu nejhoršímu, co balkánské pnutí (trvající až do roku 2001) postihlo. Jen obléhání Sarajeva si vyžádalo více než 10 000 obětí a pětinásobek zraněných. A právě případ rodiny Rustemagiće, respektive kniha Fax ze Sarajeva napomáhá, abychom nevnímali tuto tragédii pouze jako kapitolu z dějepisu a coby sadu statistických údajů, nýbrž skrze osud jedné rodiny nahlédli do událostí etnických čistek, masového a systematického vyvražďování, které se půl století po druhé světové válce znovu vrátilo do Evropy. A svět tomu de facto pouze přihlížel.
Kubertův text i kresba tak více než cokoliv jiného slouží jako skvělý příklad angažované výpovědi, angažované ne snad pro nějaké subjektivní ohýbání reality, ale pro jednoznačný úmysl – bez patosu předložit světu obraz Zla, které mezi námi stále číhá. A protože si svět už na dokumentární fotografie, reportáže a počty mrtvých jaksi zvykl, Kubert si vypomáhá příběhem. A stylizovanou kresbou. A lidskostí, kterou do příběhu vnáší, respektive ji nepotlačuje, nevynechává ani prvky odlehčení.
Fax ze Sarajeva funguje jako určitá mozaika – skládanka, neboť Kubert vedle sebe klade komiksová okna a korespondenci, kterou Rustemagić se svými přáteli v Evropě udržoval – aby to „se zdravým rozumem ustál“, ale také aby mohl docílit emigrace své rodiny ze Sarajeva.
Tématem (neuhasitelnou touhou po záchraně a bezpečí), ale i výstavbou (události gradují, jak z hollywoodského filmu) si Kubertův komiks zaslouží známku Výborně. Slabší, byť jde o značně subjektivní hodnocení, je naopak v kresbě. Nápaditost a dramaturgické vyžití nalezneme pouze v práci s barvami. Výtvarný styl naopak moc invence nepobral a může být dost snadno zaměnitelný za standardní (tzn. řemeslně stále nadprůměrnou) mainstreamovou americkou produkci. Z ilustrací jako by se vytratila snaha o hlubší typologii postav (a vlastně i vzhled více odkazuje na USA, než na Balkán) a dokonce i život. Ten najdeme pouze v textu a promluvách postav, nikoliv v jejich tvářích.
Svou výtku by si ale zasloužil i epilog. Kubert sesbíral fotografie Karima Zaimoviće, mladého fotografa, který na válku doplatil svým životem a jemuž je kniha věnována, doprovodil je však komentářem členěným dle předchozích kapitol vyprávění, a tak dochází ke zbytečnému zdvojení informací. Fotografie by mohly promlouvat dost dobře samy za sebe, pouze s jednoduchými popisky.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář