Můžu ještě milovat, i když už nejsi?

Luxor30. 10. 2016Žádné komentáře0413

Ani po roce a půl od Willovy smrti není Louisa schopná dát znovu dohromady svůj život. Utápí se v lítosti a výčitkách svědomí – u euthanazie přece jen neasistujete každý den, že? Takže když jednoho dne skončí po pádu ze střechy s těžkým zraněním, jen málokdo věří, že jde o nešťastnou náhodu.

Louisa odjíždí do rodného města, aby se vzpamatovala z úrazu a zároveň čelila minulosti, jež ji pronásleduje na každém kroku. Na scéně se tak znovu objevuje Louisina milá, leč velmi chaotická rodina, stejně jako Traynorovi, Willovi příbuzní.

Po návratu do Londýna Louisa navštěvuje terapeutickou skupinu, v níž se snaží vyrovnat se zármutkem. Povede to k uzdravení zlomené duše? Nebo je klíčem k novému životu záchranář Sam, který Louisu ošetřoval po osudném pádu?

Pořádný vichr do života mladé ženy ale vnese především drzá teenagerka Lily, Willova dcera, o níž až dosud neměl nikdo ani tušení. Louisa, pro niž neexistuje nic jiného než pevně zajeté koleje samoty, se musí vyrovnávat s nevyzpytatelným pubertálním živlem, obracejícím její stereotyp vzhůru nohama. A co láska? Může ještě někoho milovat tak jako Willa? A smí vůbec?

S pokračováním světového bestselleru Než jsem tě poznala se Jojo Moyesová pustila na hodně tenký led. Čtenáři se dělí na tři tábory – jeden hájí nedotknutelnost výše zmíněné knihy, která podle nich určitě neměla mít pokračování, druhý je za další Louisiny životní osudy rád. Ten třetí bere román Život po tobě jako úplně samostatný příběh. Jak to vidím já? Když jsem zjistila, že Jojo Moyesová napsala pokračování Louisina života po Willovi, byla jsem ráda. Tahle trochu ztřeštěná, leč velmi citlivá dívka mi přirostla k srdci. Nový příběh se mi líbil, velmi dobře je v něm popsáno, jak se Louisa cítila a jak těžký byl její boj s nepřízní osudu. Vážnější tón je vyvážen humorem a vtipem, což je nejvíc znát při scénách, v nichž figuruje Louisino svérázné příbuzenstvo. Jediné, s čím jsem bojovala, byla má antipatie k Lily, která mi svou povahou a činy lezla na nervy a jen horko těžko si získávala mou přízeň.

Sama autorka je pro mě zárukou úžasných romantických příběhů, které mají hlubší podtext. No schválně, kdo umí psát o smutku přesvědčivě a zároveň tak, že se skrz slzy jen tak mimoděk usmíváte? I z té nejmarnější situace dokáže Jojo Moyesová vykřesat jiskřičku naděje a dodat optimismus svým hrdinům, stejně jako nám, čtenářům.