Začátek příběhového souboru je orámován osudem Milouše Jakeše, tragikomickým symbolem vnitřní degenerace komunistické strany. Trefně naznačuje, že možná i z důvodu Jakešovy politické neschopnosti zůstala nakonec politická moc doslova ležet na ulici a revoluci proto můžeme nazývat Sametovou.
V dalších kapitolách si však čtenář pokládá otázku, jací lidé se této nové moci chopili. Logicky následuje kapitola o Václavu Havlovi. Zde je patrná snaha vyhnout se příliš černobílým odsudkům, takže Havel je nekonfliktně vykreslen coby naivní umělec, který má o fungování společnosti zcestné a nereálné představy. Naproti tomu Václav Klaus je zobrazen zejména jako racionální technokrat a zloděj chilského pera. To je však vzhledem k tehdy zcela zásadnímu sporu o povahu občanské společnosti zoufale málo. Je důležité si uvědomit, že Klausův styl politického uvažování výrazně přispěl k odklonu Česka od demokracie a osudy dalších politiků tak byly těmito mantinely částečně vymezeny. Je však třeba vzít v potaz, že kniha je částečně recesistická, nemá ambice hlubší politologické analýzy.
Kniha Moc nemocných pokračuje příběhy politiků či podnikatelů devadesátých let (Miroslav Sládek, Vladimír Železný, Miloš Zeman…) i let nového tisíciletí (Jiří Paroubek, Mirek Topolánek, Jiří Čunek…). Ne náhodou se mezi „těmi, co nám to zvorali“ objevuje i bývalý policejní prezident Petr Lessy, tehdejší symbol politizace policejního sboru. Kniha je uzavřena osobností premiéra Bohuslava Sobotky a Komárkův názor se příliš neliší od současného mainstreamu, který mu vyčítá zejména nevýraznost.
Je otázkou, zda se Martin Komárek stane šestadvacátým „nemocným“, který ve vrcholné politice velmi rychle pochopí, o co běží především, nebo se jeho stranické angažmá stane jen krátkou epizodou a stane se spíše inspirací pro autorovu další knihu.
Autor: Filip Šimeček
