Recenze

Luke Scull: Meč severu

Luxor24. 1. 2016Žádné komentáře07

Není nic horšího, než otroctví pod nadvládou tyrana, který vám káže každý krok a svým vlivem vnucuje vlastní myšlenky. V tu chvíli se lidé modlí, aby se našel někdo, kdo bude schopný sebrat všechnu sílu a tyrana svrhnout. Hlas společnosti, dalo by se říci. Jenže mnozí už zapomínají, že zabití despoty nemusí hned znamenat svobodu. Někdy totiž tyrana svrhne tyran ještě horší.

Dorminie se změnila zásluhou hrstky lidí, ale mnoha obětovaných životů. Horal Brodar Kayne, přezdívaný Meč severu, splnil svůj závazek, byl svědkem věcí, které by nikdo nikdy neměl spatřit a uvědomil si, co je opravdu důležité. Ve společnosti svého přítele Jereka se konečně vrací domů, aby mohl opět spatřit svého syna a manželku. Svět a osud mu ale šťastný návrat zakazuje. Za dobu jeho nepřítomnosti se místo, které Brodar považoval za domov, změnilo. Pravda, která na něho čeká, ho může zdrtit – nemluvě o stínech minulosti, které se začnou probouzet a dohánět jej. Sám netuší, že jeho dobrodružství neskončilo, ba právě naopak. Bude muset najít cestu k vykonání posledního rozhodujícího souboje.

Davarus Cole si uvědomil, kým je. Tvrdá realita z něj vytvořila novou osobu, která si ale ze svých činů nestihne vzít cokoli užitečného. Najednou se ocitá jako otrok, bledý jako duch, všemi milovanými považován za mrtvého. Dosáhl nemožného, ale to, po čem toužil, se nikdy nedočkal. Cítí, jak jej každým dnem opouští síly a ďábelskému tempu v dolech se stěží dokáže přizpůsobovat. Co ale znamenají vidiny a hlasy? Proč je bledý, jako kdyby sloužil Bílé paní? Vždyť Davarus si sám uvědomil, že nestojí za nic. Proč by měl hrát v kolech osudu ještě nějakou roli?

Město Magelorda Salazara se během krátké chvíle naprosto změnilo. Lidé jsou vykořisťováni, bída se prohlubuje a počet chudých lidí, neschopných sehnat peníze na jídlo pro své děti, roste každým nádechem. Polomág Eremul na pozadí této destrukce města, které se pro něj stalo důležitým, hledá vodítka k spiknutí ohrožující celý svět. Sám pomalu přichází na identitu stvoření, jež měla již dávno vymřít a svůj vliv ve světě opět nevykazovat. Nikdo mu nevěří, ale Polomág si je jistý, že vše má nějakou spojitost. Musí najít důkazy a ukázat je na veřejnosti. Pokud tak neudělá, celý svět se v mžiku roztříští. Všichni mají v rukou klíče ke změně. Proti nim ale stojí mnoho vojáků, lží a smutku. Každé rozhodnutí se počítá. Volba je na nich.

„Čest?“ řekl Braxus a místností se rozlehl jeho hluboký, dunivý smích. „Říkají vám železný muž. Já o železe něco vím. Čtyřicet roků s ním dělám. O železe je dobré si pamatovat, že je jedno, jak dlouho ho člověk ková a tvaruje do něčeho, co má nějakou hodnotu, protože jestli je ruda k ničemu, vždycky se zlomí. Špatné železo nejde zatajit a můžete se snažit, jak chcete. Totéž platí o lidské povaze. Můžete si hrát na rytíře nebo pána nebo co já vím, jak jim v Nížinách říkají, můžete si nosit lesklé brnění, jako kdybyste byl lepší než ostatní. Ale uvnitř jste prohnilý.“

mec severu2

Po velkém boji je potřeba si odpočinout – praktikují to tak hrdinové ve všech filmech, seriálech a dokonce i v knihách. Každá postava v Temném bratrstvu si samozřejmě odpočinek zaslouží, ovšem nikdo by nečekal, že přestávka, která vždy vydrží sotva několik kapitol, se v tomto případě protáhne na celou jednu knihu. Meč severu je totiž takový pytel obsahující velkou dávku vzpomínek hrdinů a jejich minulosti, ve které se sem tam objeví malý záblesk děje, zvratů a intrik. Všechno to ostatní se sotva vytvoří a vzápětí ještě rychleji zmizí díky neustálému skákání v čase. Luke Scull tak kombinuje dvě linie, které v tomto případě nefungují tak, jak by měly. Samotné jádro dějové linie Meče severu je kvalitní a jde vidět, že má autor celou hrací plochu světa dobře připravenou – chyba se ale objeví v okamžiku, kdy si každý pozorný čtenář všimne, že se v knize jeví malá snaha o jeho prohloubení. Vše se totiž točí kolem situací a věcí, které známe z Temného bratrstva; Luke Scull nenabízí žádné nové poznatky, pouze pár postav, které mnohdy hrají vedlejší roli. Výsledek je tedy takový, že po přečtení příběhu si sami uvědomíte, že jste právě procházeli mezníkem mezi dvěma velkými bitvami, zvraty nevídaného rázu a naprostým ponořením do celé problematiky světa. Autor se bojí seknout hlouběji, čímž Meč severu trpí. Temná atmosféra a charaktery postav jsou přesně tím, po čem celá série touží, ale jaký to má smysl, když je autor málo odvážný na to, aby vše rozjel na plný plyn?

Příběh se po celou dobu pohybuje slimáčím tempem. Autor si dává na čas a nikam nespěchá, pomalu otevírá nové dějové linie, ještě pomaleji posouvá ty otevřené a zabývá se výhradně minulostí. Co ale bije do očí po několika kapitolách je fakt, že mezi prvním a druhým dílem nelze vidět žádný pokrok. Mnoho scén, fungujících jako výplně prázdného prostoru, snaha o budování epičnosti, stejná atmosféra příběhu a dokonce i styl vyprávění s pořád stejnými chybami, jsou jenom jmenovití zástupci. Když se to vezme kolem a kolem, Luke Scull je dobrý vypravěč – problém je v tom, že je opravdu „jenom“ dobrý. Vše se odehrává na stále stejné rovině, nenabízí nic nového a o nějakém velkém posunu vpřed v porovnání s Temným bratrstvem se mluvit rozhodně nedá. Z celé knihy srší nejistota zabraňující jak zlepšení, tak zhoršení. Důležité je ale podotknout, že při změně zájmu o historii postav se hledáček více zaměřil na psychické a emoční stavy hrdinů. Povýšenost sira Mereditha, nebo odhodlanost čarodějky Yllandris je to, co knihu drží nad vodou a pomáhá tak zvýrazňovat kontury různých charakterů. Na jejich myšlenkové pochody je někdy kladen větší důraz než na samotný děj, což velká škoda. Luke Scull se ale snaží v Meči severu mezi těmito dvěma prvky najít tu správnou zlatou střední cestu, kterou lze po pozornějším čtení postřehnout – ale opravdu pouze během pozorného čtení.

Čím vším Meč severu pozbývá, aspoň částečně nabírá na každém z hrdinů. Zatímco všechny postavy v pozadí působí plošně a jednotvárně, jako kdyby přemýšlely podle nějakého protokolu, stačí se podívat na Davara, Yllandris či kohokoli jiného. Všichni tito hlavní hrdinové jsou odlišní a jejich výjimečnost vyniká v těžko řešitelných situacích, kde si mohou vybrat pouze ze špatné a ještě horší možnosti. Celé Temné bratrstvo od prvního dílu spadá do dark fantasy žánru a Meč severu svým zvláštním způsobem tenhle pád usměrňuje. Všechno je ponuré, temné a nic nemíří k jakémukoli zlepšení – k čemuž jsou přizpůsobeni i všichni vystupující. Pravdou je, že postavy si už nelibují v močení na své nepřátele, byť si tenhle aspekt autor nemohl někdy odpustit, snaží se rozebírat své pocity a – což je nejdůležitější – rozhodovat se více logičtějším a plynulejším způsobem. Většina z nich si jde za svým cílem a ani u jedné nelze stoprocentně říci, že by byli typickými představiteli strany dobra. Každý z nich zabije, nebo opustí ty, které miluje. Nikdy nedokážete přesně odhadnout, jak se kdo rozhodne. Nu, aspoň v něčem Meč severu vyniká, nemyslíte?

I ti největší básnici jen nemyslně žvaní. Láska nezmůže nic proti nenávisti schopné dát člověku nějaký cíl.

Meč severu se v mnoha věcech od svého předchozího dílu nezlepšil, ale autorova snaha příběh někam posunout je patrná, byť malá. Charaktery jsou více propracovanější, i když jejich kouzlo ničí jednoduchá a někdy mírně ubíjející dějová linie, která začíná nabírat grády až na samotném konci. Přesto se pomalu dostáváme k jádru světa a všech lží, kterými se nás snaží Luke Scull krmit – některé jsou nepodstatné, některé lehce odhalitelné, ale pořád existují ty, o kterých se toužíme dozvědět více. Meč severu sice není sice klenotem, ale má jednu speciální vlastnost, kterou byste měli mít na paměti: Pokud před touto knihou sáhnete po čemkoli kvalitnějším, je dosti zřejmé, že vás bude příběh spíše nudit, než aby vás nadchnul. Jak tomu ale bude při opačném postupu? Tuhle možnost si musíte ověřit sami.

Autor: Filip Faja