Krchovský si naříká

Nevstávám, taky proč… Ráno, čas nejtěžší
sám a prost naděje, tužeb a potřeb…
ach, jsem tak lenivý a nic mě netěší
dnes ani nepůjdu na vlastní pohřeb

J. H. Krchovský se za poslední tři dekády vyprofiloval do básníka uhrančivého pesimismu, kde jakýkoliv potenciální záblesk naděje do sebe pojme vystřízlivění a pro něj charakteristická deziluze (ze) života.

Vyblil jsem stříbro, smlčel zlato
dusím se, bože, darem tvým!
a čím míň život stojí za to
tím víc já kretén na něm lpím

Formálně vytříbená schopnost vměstnat (prakticky jen) do čtyřverší mnohdy veškerou tíživost pomíjivosti či ztráty být teple lidský pasuje Krchovského na pozici, ze které jej jen těžce lze sesadit. Jeho nejnovější sbírka ne snad že by přinesla tematicky něco nového, hutností však dává zprávu o postupném jazykovém uzrávání. To (chtělo by se říci, až paradoxně) přibližuje Krchovského širšímu plénu. Krchovský totiž nemá potřebu samoúčelně vytvářet symboly tam, kde je člověk lapen do skepse a melancholie nemá sílu vidět. Verše charakterizuje naopak strohost, která takřka vyvolává obraz kostry zbavené jakéhokoliv masa, tkání, krve…. života.

Co však básníka kromě oné šedi, temnoty a zlatavého písma na hřbitovní desce utváří, to je i humor. Břitký (ano, jako břitva, kterou si lze případně i sáhnout na žíly) a v řadě případů nečekaný svou nepatřičností, neúctou k posvátnému mlčení, když někdo pláče či stoná.

Já už chci domů variuje motivy u Krchovského již známé, ale dělá to velmi dobře. A dává šanci se k této „hřbitovní poezii všednosti“ dostat i dalším, novým čtenářům – kteří básně vlastně ani zrovna nemusejí…

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář