Když matka ztratí dceru

Pedro Almodóvar začal získávat pozornost a následně i významně vstupovat do dějin nejen španělské kinematografie v závěru 70. let minulého století. Není proto od věci pozorně sledovat každý jeho nový počin. Už proto, že de facto co film, to výjimečný, nebo alespoň velmi nadprůměrný příspěvek do žánru melodramatu. Téměř sedmdesátiletý scénárista a režisér se nikdy nebránil humoru, stejně jako slzám. V novém miléniu dokonce bravurním způsobem zakomponoval do další své mezilidské studie thriller (Kůže, kterou nosím). A zatímco v roce 2013 okusil čistou komediální taškařici (Rozkoš v oblacích), která nemohla potěšit snad ani jeho skalní fanoušky, se zatím posledním titulem, Julietou, se vrací tam, kde umí být nejpoutavější.

Přesto vnímat Julietu jen jako další klon jeho mistrně odvyprávěných ponorů do ženské (něčím rozložené) psychiky by bylo zavádějící. Příběh o vztahu matky a dcery, kdy v centru pozornosti stojí zejména matka, postrádá typickou Almodóvarovu režijní nadsázku a až lehkost, s níž úmyslně posouvá drama do melodramatických tónů. Tentokrát se totiž rozhodl Almodóvar upozadit svou schopnost „filmově upoutat diváka“. Rozhodl se být mnohem „tiší“, vizuálně skromnější a zvýraznit tak svým způsobem až všednost konfliktu, který hlavní hrdinku potkal. Takových se totiž mezi námi najde bezpočet (a dnes a denně). Julieta má díky tomu však dostatek místa pro naše vlastní prožití – a projekci vlastních zkušeností.

Už tradiční jistotou je herecké obsazení. Ústřední postavu ztvárnily dvě herečky, neboť sledujeme Julietu v jejím mládí i v pokročilejším věku. Jak Adriana Ugarte, tak Emma Suárez si doslova přivlastní celý film. Zatímco Suárez a její starší Julieta už má smutek a prázdnotu vepsanou do každého pohybu těla a v očích, Ugarte prochází ženským rozkvětem až k duševnímu ponoru na dno. Sledovat ji patří mezi ten největší zážitek filmu.

Hodnocení: 85 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *