Prostřednictvím románu Čas žen, oceněného prestižní cenou Ruský Booker, se do podvědomí českých čtenářů snaží zapsat Jelena Čižovová. Osobně se domnívám, že tento pokus se dá označit za velmi zdařilý a my čtenáři můžeme být rádi, že nakladatelství Host se chopilo vydání tohoto díla.
Antonie s dcerou Zuzanou byly přiděleny do bytu ke třem stařenkám – Glikerii, Jevdokii a Ariadně. Zatímco Antonie pracuje a stará se o obživu pro svou dceru i stařenky, hlavní náplní jejich dnů se stane péče o Zuzanku. Nemohou se však ztotožnit s jejím pohanským jménem a tak za zády Antonie nechají Zuzanu pokřtít a vedou ji k náboženství. V Antoniině nepřítomnosti se tak ze Zuzany stává Sofie. Během dne jí vyprávějí o válce, obléhání Leningradu, vyučují ji, nejvzdělanější z nich, Ariadna, jí předčítá francouzsky. Každá ze stařenek jí může nabídnout něco jiného. Malá Zuzana/Sofie jim však za jejich péči poděkovat nemůže. Své pocity umí vyjádřit pouze jedinou cestou – malbou. Ta se stává odrazem jejího bohatého vnitřního světa.
Co se však stane, když do jejich života zasáhne vážná nemoc? Podaří se „babičkám“ přesvědčit úřady, že u nich bude holčičce lépe než v ústavu? Uvědomují si, že ačkoliv dítě vychovaly, přesto jsou pro okolí jen cizími. Román, který až do této chvíle, odkrýval životy jednotlivých hrdinů spíše ze vzpomínek, se mění v boj o život a překonávání jeho nástrah.
Čas žen není kniha šitá horkou jehlou. Ačkoliv v knize nevystupuje příliš mnoho postav a děj není příliš komplikovaný, nedá se v žádném případě říct, že se jedná o jednoduché dílo. Autorka předkládá velmi detailní pohled na život v poválečném Leningradě. Popisuje každodenní činnosti, ukazuje, jak se postupně mění život lidí, kteří jsou nuceni přizpůsobit se změnám, které postupně přicházejí – od zavádění nové měny až k dostupnosti nových technologií. I přesto se však stále musí vyrovnávat s každodenní dřinou a nedostatkem potravin. To vše je bohatě protkáno vzpomínkami stařenek nejen na válku, ale také na jejich mládí. Právě toto jsou části, které znesnadňují čtenářský zážitek. Je nutné číst opravdu pozorně, v klidu, jinak se v ději ztratíte. Někdy je problém postřehnout změnu vypravěčky, objevují se nedokončené věty a velkou část tvoří monology.
Jako takovou knihou v knize by se daly označit myšlenky malé Zuzany/Sofie, které čtenářům odkrývají, jak se malé dítě dokáže přebrat informace, které jí babičky předávají. Zejména její představy o smrti a posmrtném životě doplňují celkové pochmurné ladění knihy.
Tato kniha je sice velmi sentimentální ale zároveň plná naděje. Je to jedna z těch knih, která pro vás neskončí po otočení posledního listu. Není to kniha, jakých je na knižních pultech spousta. Knih, které přečtete velmi rychle a ještě rychleji na ně zapomenete. Čas žen vás donutí číst pomalu a přemýšlet. Přemýšlet o životě, minulosti, budoucnosti.
Autor: Stanislava Otrubová
